Dobrovolně pro Jeden svět

Do rubriky Kultura napsala Anna Šprdlíková (Středa, 13. duben 2016)

Bylo nebylo, byl jednou Jeden svět. Nehýbaly jím síly vesmírné, ale spousta drobných skvěle seřízených koleček, složených kromě organizátorů i z dobrovolníků. A mně bylo potěšením stát se jedním z nich.

Na svou první dobrovolnickou schůzku jsem šla s vědomím, že Jeden svět je festival o lidských právech. Žádného z předchozích ročníků jsem se divácky neúčastnila, takže mé představy o tom, co mě čeká na druhé straně, byly lehce řečeno mlhavé. V Brně jsem byla krátce a říkala jsem si, že když už nic jiného, alespoň poznám pár nových lidí, což nikdy nemůže být na škodu. Naplnilo se nejen toto očekávání, ale i spousta dalších, která jsem vůbec nepředpokládala.

Hlavní je nadšení

Nechci se tady dlouze rozepisovat, o čem je obecně dobrovolnictví, ale zkusím jen lehce naznačit pro ty z vás, kteří s ním nemají mnoho zkušeností. Pro mě je hlavně o nadšení. Nemůžete říct, že se vám do něčeho nechce, protože jste tu přece dobrovolně. A to je celkem nakažlivé. O radosti z odvedené práce. Je jedinou a nejcennější odměnou, kterou dostanete. O práci, která má smysl. A i kdyby náhodou neměla, tak lidská práva ho mají. Tak bych mohla pokračovat dál.

Jeden svět mi dal možnost nahlédnout do zákulisí události takového rozměru. Vidět s předstihem to, co běžný divák shlédne až za pár měsíců. Příležitost objevit v sobě kvality dosud nepoznané. Poznat shon a stres před samotným vypuknutím. Uvědomit si, kolik práce a lidí stojí za tím, že někdo jiný může usednout před promítací plátno a odcházet snad o něco poučenější. A nakonec shlédnout zadarmo skvělý dokument.

Ničeho nelitují

Od té první schůzky utekla spousta času a musím říct, že jsem svého rozhodnutí zapojit se ani jednou nelitovala. Tedy skoro nikdy. Možná občas… snad když jsem ještě o půlnoci zírala do počítače a tvořila už asi milióntou identifikační kartičku pro dobrovolníky. Ale na druhou stranu, nikdy nevíte, kdy se vám tahle dovednost může hodit. Nebo když jsem kráčela domluvit spolupráci s neziskovkou, ačkoli jsem obvykle zarytý introvert, bránící se nadměrnému kontaktu s lidmi.

Jeden svět za zády mi dodal trochu odvahy, takže jsem tuto dobrodružnou výpravu zvládla bez větších traumat. Vědomí, že jsem jen jednou ze součástek velkého stroje, mě donutilo občas vystoupit z komfortní zóny a zkrátka udělat, co bylo zrovna potřeba. A o tom je celé dobrovolničení.

Co tedy říci na závěr? Je fajn pocit, vidět ve městě plakát a vědět, že vy k němu patříte. Prohlížet si webové stránky festivalu a vidět tam svou fotku. Vědět, že jsem jeho součástí, jakkoliv malou a neviditelnou. Bylo mi ctí jí být.