A tak žije obyvatel ve městě a město zase v jeho srdci

Do rubriky Ostatní napsala Anna Zemánková (Sobota, 9. duben 2016)

Po stole klouže sklenička, dokud vlak úplně nezastaví. Držím ji a směju se na svého parťáka. Sedět na cestě do Vídně v restauračním voze je věc, kterou určitě udělám i příště. Za necelých devadesát minut vystupujeme na zastávce Wien Hauptbahnhof. Jaro už o sobě dává vědět, taxikáři pokuřují před stanicí a město je v porovnání s Brnem celé takové hezčí. Vídeň nedávno již pošesté vyhrála první příčku v žebříčku Nejlepších měst k životu, který sestavuje konzultační společnost Mercer. Kromě tedy toho, že mám Vídeň zapsanou hluboko v srdci, jsem přijela, abych zjistila proč.

První, čeho si člověk hned po příjezdu všimne, je kultivovanost města. I když má Vídeň téměř dva miliony obyvatel, je tu člověku zkrátka příjemně. Je jasné, že každé město je tvořeno svou geografií, historií, infrastrukturou, nějakým svým „posláním“, má nějaké své funkce a další znaky. Je ale důležité si uvědomit, že vše zmíněné by bylo k ničemu, pokud by ve městě nežili lidé. Myslím, že Vídeňané si tohle uvědomují velmi dobře.

I když je Rakousko naším sousedem, je tu hned několik rozdílů. První věcí jsou úsměvy. Obyvatelé Vídně se dle mého usmívají sice méně často než například v zemích více na jih ale stále víc, než se umíme usmívat my. Jejich úsměv je přesně v tom limitu, aby to člověku bylo příjemné a zároveň ho to fascinovalo. Další věc je vizáž obyvatel města. Ta je zkrátka lepší než u nás. Ať už pohled začne u bot a pokračuje k hlavě nebo naopak. Ráno, i když Vídeň jako každé velké město spěchá, je na všech vidět, že jim na tom, jak vypadají, záleží. Vypadají dobře přes den a v noci není problém potkat starší pár, který u nás již dávno tráví čas u Televizních novin, na večeři či na skleničce vína v baru.

Myslím, že i zmíněný vzhled je výsledkem trochu jiné mentality, se kterou se v této metropoli setkáme na každém kroku. Důležitým rysem vídeňské povahy je pracovitost. Ilustruji to jednou z příhod. Byl čtvrtek večer a my se chtěli jít někam pobavit do klubu. Dole na recepci pracovala Slovenka, která se do tohoto města přestěhovala před šesti lety. I když není šest let tolik, stejně na nás koukala jako na blázny. „Žádný Vídeňan nejde do klubu v pracovní den,“ vysvětlila nám. Sklenička v baru je věc jiná, stejně je ale pravděpodobnější, že i takový bar nebo kavárna zavře v nějakou poměrně rozumnou dobu. Vnímám to tak, jako kdyby si místní dobře uvědomovali, že to, čím Vídeň (a celé Rakousko) je, z velké části je jejich práce. Ví, že Vídeň jako taková je tvořena neustále a z velké části právě jejími obyvateli. Zjednodušeně řečeno – ano, budu pracovat pilně, budu se snažit, ale chci, aby se snažilo i město a takto společně v sobě budeme žít. Obyvatel bude žít ve městě a město zase v srdci (mozku, rukách) jeho obyvatel.

Možná jako by do toho svého „uvědomění“ přidali ještě řádek nebo dva o tom, že se budou také obyvatelé dobře snášet mezi sebou. Vídeň je město multikulturní a samozřejmě se to na ní podepsalo. A svou snášenlivost bez problémů přenášejí i na turisty. Za žádnou ze svých cest tam jsem nezažila nějaký konflikt nebo nesnáze. Když jsem nechala v restauraci telefon, vyděsilo to většinu z osazenstva víc, než mě samotnou. Hned se nabízeli, že mě provolají a hledali se mnou. Když jsme nestihli v hostelu snídani, nechali nám ji schovanou. Nic není problém. Ovšem nedoporučuji obecně v Rakousku nestíhat cokoliv jiného. Jakmile se totiž jedná o dopravu nebo důležité schůzky, jsou neúprosní.

Vídeň patří mladým

Dalším skvělým plusem je univerzita. Vídeňská univerzita patří k největším a nejstarším v Evropě. Větší budovy jsou umístěny blízko sebe, jinak je na nějakou menší budovu univerzity možné narazit kdekoliv ve městě. A pokud není pozvánka dostačující, je dobrá návštěva alespoň z venku, protože může potěšit, že jako studenti Masarykovy univerzity se přihlásíme k síti eduroam. Velká univerzita a mnoho dalších vídeňských škol má za následek spoustu mladých lidí.

Byla jsem naprosto ohromená, když jsme vstupovali do Wiener Stadthalle na koncert Macklemore a pod balkóny bylo jedenáct tisíc mladých lidí. Bylo, netísnilo se. Samozřejmě, že i různé akce, které lze ve Vídni navštívit, jsou trochu na lepší úrovni, než s čím se lze setkat u nás.

Můj názor je, že je to dané velikostí města. Pro různé umělce je Vídeň zkrátka atraktivní. Každopádně, zpět k mladým lidem. Největší chybou je nepopovídat si s nimi. Pak se totiž člověk nedozví, kam na nejlepší kebab nebo kde je nejlepší bar. Až se do Vídně podívám příště, nesmím opomenout otázku na nějaké tipy na nákupy, protože i módní stránka této vrstvy obyvatel, je velice zajímavá a inspirativní.

Nejkrásnější je Vídeň na jaře

Když jsem psala, že je Vídeň příjemná, musím doplnit, že absolutně báječná je na jaře. Ideálně tak, aby měl člověk čas navštívit jeden z mnoha parků, které dává rakouská metropole volně k dispozici. Určitě stojí za to navštívit Stadtpark. Doporučeným dnem je rozhodně neděle. Pán nafukující obří barevné bubliny, cyklisti, rodiny s dětmi, staré páry, které se drží za ruku a procházejí se, mlaďoši, kteří jezdí na BMX nebo hrají basket. Idyla.

Při tomto pohledu jsem si vzpomněla na nedávnou debatu v Máte slovo, kde se probírala otevírací doba na svátky. Je všeobecně známé, že v Rakousku mají obchody v neděli zavřeno. Nevím, jak vy, ale já při tomto pohledu netoužila po ničem jiném, než aby se na jeden den v týdnu zavřely dveře obchodů, vypnula se hudba, pokladny přestaly pípat a lidi proudit a utrácet. Přála jsem si, aby zůstaly jen výlohy, které člověk tak jako tak může prohlížet a třeba se těšit na týden, až si něco koupí. Když jsem dál pozorovala návštěvníky parku, měla jsem pocit velkého štěstí nad tím, že lidé tráví svůj čas společně, venku, rádi.

Kromě Stadtparku, který mimo jiné zahrnuje jedno ze slepých ramen Dunaje, určitě stojí za to navštívit Schönbrunn či Volksgarten. Na menší parky ale člověk narazí omylem prakticky kdykoliv se vydá ven. Musím se přiznat, že Schönbrunn je mojí srdeční záležitostí. Stejně jako v zimě jsou na nádvoří trhy, tentokrát velikonoční. Není nad to vyškrábat se se skleněným půllitrem z trhů nad zahrady tohoto barokního zámku a pozorovat ostatní, západ slunce a nebo jen tak sedět a přemýšlet nad tím, jaké to asi muselo být, když sem přijela císařská rodina na zimu a jen si mohla říct, že tohle celé patří jí. A není nutné jen sedět, projít si celé zahrady nebo zámek samotný taky vydá na pěkný výlet.

Obecně si ale myslím, že ať se člověk podívá do Vídně s mapou nebo bez, po památkách nebo jen tak, neprohloupí. Všude se setká s tím výše zmíněným. A také s čistotou, která se může zdát jako přežitek, chybět ale začne ještě před příjezdem na hlavní nádraží v Brně. Když už tam člověk je, nelze se vyvarovat toho, co už jsem napsala mnohokrát – bude pozorovat. Pozorování je skvělá věc, jen se zkuste tím, co vidíte inspirovat. Myslím, že nejenom Brnu by taková malá lekce neuškodila.

Toto hodinu a půl vzdálené město nám nastavuje zrcadlo k tomu, co by u nás mohlo být jinak. Poskytuje nám obraz toho, jak by to mohlo vypadat, a hlavně je důkazem toho, že to jde. Lze mít velké, multikulturní město, ve kterém se žije dobře. A možná, že i proto, je oficiálně nejlepším městem k životu.