V Granadě čas plyne pomalu

Do rubriky Ostatní napsala Anna Jančevová (Neděle, 17. červenec 2016)

Je pondělí devět ráno a mně zvoní budík. Moje předsevzetí vstávat každý den mezi devátou a desátou bere i dnes za své a já budík jedním naučeným pohybem přesunuji na později. Do školy vyrážím za pět dvanáct, v lednu jsem totiž dala přednost své pohodlnosti před romantikou historické čtvrti Albaicín, a tak mi na přesun do Facultad de Ciencias, kde studuji životní prostředí, stačí několik minut. Před vchodem postávají studenti, balí si cigarety a kouří. Tabák nebo trávu, ta je tady cítit na každém kroku.

Ve dvě mám sraz s kamarádkou Seli, kupujeme si pizzu a kávu, a jdeme se naobědvat pod palmu do univerzitního parku. Španělé na sebe pořvávají, tedy pardon, normálně mluví, ze vzduchu sálá pohoda a nás spaluje polední slunce. S kamarády se přes whatsapp domlouváme, co podnikneme večer.

Na Erasmu se prý nic nedělá

Ve středu odpoledne potkávám v univerzitní kavárně kamaráda Carlose. Nad kávou, kterou pijeme jako vodu, diskutujeme nad předmětem ekologické ekonomie. Zítra máme totiž odevzdat recenzi španělské knížky a ani jeden jsme ještě nezačali. Carlos je ale i tak napřed, už si alespoň stihl knížku půjčit v knihovně. Smějeme se tomu, jak jsme stejně nezodpovědní, a ve stoje dopíjíme kávu. Ten večer nikam nejdu a píšu seminárku do pěti do rána.

Další den je jasné ráno bez mráčku, takže jsou z ulice před školou vidět zasněžené vrcholky Sierra Nevada. Ten výhled miluju, sem jsem chodila rozjímat na začátku semestru, kdy jsem zjistila, že budu muset v jednom předmětu počítat fyzikální příklady. Já, která jsem šla studovat environmentalistiku a žurnalistiku právě proto, že matiku nemusím. Právě u tohohle výhledu jsem několikrát přemýšlela, jestli to mám zabalit a na předmět se vykašlat, nebo bojovat. Nakonec zvítězila kalkulačka. Je růžová. Za ten výhled na modro-bílé špičaté hory jsem totiž ochotná přetrpět i tříhodinové praktické cvičení, kde počítáme například dosah slunečního záření.

Odmítám pozvání na polední tapas a místo toho ze cvičení rychle spěchám na test z ekonomie. Není to pro mě žádná novinka, mám jich za sebou už šest. Těším se, až to večer s kamarády zapijeme, ať už to dnes dopadne jakkoliv. Po párty s kamarády nafoukneme matrace a spíme všichni na jedné hromadě.

Neděle opatlaná čokoládou

Často přemýšlím, co mi bude po návratu chybět nejvíc, a vsadím se, že to bude fakt, že v Granadě nikdy nevím, co bude zítra. Zavírám oči a chci si vybavit nejlepší momenty z mého zatím tříměsíčního dobrodružství. Vidím Sofíu, jak hraje na ukulele a já se jí spolu s Nadjou a Mary koukám přes rameno. Husain ale nezpívá, zrovna u sporáku ohřívá pita chleba k hummusu. Taky vidím Rubena, jak spolu šlapeme na kolech do vesnice Monachil, kde začíná pohoří Sierra Nevada. V paměti mám taky naše poslední barbeque, na které jsme s kamarády vzpomínali ještě týden. A v hlavě mi taky hraje orchestr, který jsme s mým Karlosem slyšeli během Semana Santa v Granadě. Tehdy jsme se z velikonočního průvodu celí vymrzlí vrátili v pět ráno, a pak si užívali brunch na naší prosluněné terase, kvůli které jsem si svůj byt v lednu vybrala. Na chvíli otevírám oči, z mého rozjímání nad nejlepšími zážitky mě vytrhává Iron, Sebastiánův pes, který s námi bydlí v bytě a co si právě našel novou hračku. Prázdnou plastovou láhev od džusu, ze které svými tesáky zuřivě vymačkává veškerý vzduch. Beru mu ji a znovu se zamýšlím. A vidím obrovské kolo churros, sladkých smažených špalíčků, ze kterých si vždycky na nedělním trhu trháme jednotlivé kousky a namáčíme je do čokolády. Což mi připomíná, že se těším na tuhle neděli.

Výhled, jako lék na špatnou náladu

Znám spoustu lidí, kteří váhají, zda vyrazit na Erasmus. I já jsem loni na podzim váhala. Nad krásou hor a každodenním sluncem často převažoval fakt, že jsem moc neuměla španělsky, což by mohl být na škole, kde výuka probíhá jen ve španělštině, problém. Začátek semestru nebyl zadarmo. Říká se totiž, že andaluský přízvuk je nejtěžší v celém Španělsku. A že když porozumíte lidem na jihu, budete už rozumět všude. Myslím, že vám nic nespadne do klína, obzvlášť ne v zahraničí. Všechno si musíte vybojovat. Kamarády, známky ve škole, každodenní pocit štěstí. Někdy to jde samo, jindy potřebujete výhled na zasněžené vrcholky Sierry Nevady, které vás spolehlivě uklidní. Jednu věc ale vím určitě, vždycky to snažení stojí za to.