Po nekonečné cestě do Černošína jsem se dostala na základnu záchranné služby, kde jsem měla následující čtyři dny nocovat. Další den ráno na mě ale čekal šok. „Vezměte si plavky, teď budeme 4 hodiny v bazéně trénovat vodní záchranu,“ vybalil na nás hned z kraje kurzu hlavní vedoucí, kterému nikdo neřekne jinak než Krokodýl. Od kurzu už sice uběhl téměř měsíc, ale mně se pořád nepodařilo zjistit, jaké je jeho pravé jméno. V bazénu to nebyla žádná sranda, nejdřív nás nechali asi tak milion let plavat tam a zase zpátky, pak nás učili, jak tahat mrtvolu, a nakonec se z nás tu mrtvolu dokonce pokoušeli vytvořit, když nás Krokodýl v bazéně topil.
V podobném duchu probíhaly i zbylé tři dny. Během té doby jsem se důvěrně seznámila s pánem, který měl v břiše zabodnuté zahradnické nůžky, a když jsem ho ošetřovala, ještě mi vesele vykládal, jak k tomuto zranění přišel.S dalším pánem, který se mě snažil přesvědčit, že jeho známá, která ležela na zemi v křeči vyvolané epileptickým záchvatem, je už dávno mrtvá, a když ji tady uprostřed lesa zaházíme jehličím a utečeme, nikdo se nic nedozví. A v neposlední řadě s dvojicí mizerných oběšenců, kteří se rozhodli skoncovat se svým mizerným životem na mizerném stromě přesně nad mizerným srázem.
Na konci na nás čekala zkouška ve formě zinscenované autonehody. I přes to, že mi jeden z účastníků skoro vykrvácel, a má masáž srdce málem oživila i cvičnou Andulu, jsem uspěla. A i já jsem získala ten převzácný kus papíru (na který mi ale napsali špatně jméno, takže mi ho pak museli znova posílat poštou). Takže Světe, hned je v tobě zase o něco bezpečněji!
blog comments powered by Disqus