Čtvrt roku modelkou v jihokorejském Soulu | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 29. ročník

Čtvrt roku modelkou v jihokorejském Soulu

Do rubriky Téma čísla napsala Tereza Hálová (Sobota, 25. červen 2016)

Sára Dvořáková je dvacetiletá studentka bezpečnostních studií naší fakulty, které se dva roky zpátky naskytla příležitost vycestovat na modelingovou zkušenou do devět tisíc kilometrů vzdálené jihokorejské metropole.

Sáře se blížila maturitní zkouška a hlavu měla plnou studijních starostí, když podepsala s jednou pražskou modelingovou agenturou smlouvu. „Korea byla v podstatě jedna velká náhoda,“ zdůrazňuje. Některé castingy v Čechách se konají přímo v agentuře, kam přijede cizí booker a pro vlastní potřebu si dotyčnou modelku vyfotí. Naopak pro Asii je typická efektivní práce. Dívky si vybírají pouze přes internet. „Jednoho dne tedy sedím ve škole a najednou mi volají z agentury, že letím do Koreje,“ vypráví. Sára přiznává, že v danou chvíli vůbec netušila, co si o celé situaci myslet, ale podvědomě věděla, že pojede. „Měla jsem před sebou rok volna, na vysokou jsem nešla a v docházení do jazykovky jsem po dvou hodinách výuky neviděla vyšší smysl. Něco takového jsem si zkrátka nemohla nechat ujít," říká.

Štíhlá Sára přelamuje čtvereček čokolády napůl, přičemž zdůrazňuje, že se nejedná o žádnou anorektickou zvrhlost. „Myslím, že kdokoli, kdo tím průmyslem prošel a řekne, že jí úplně normálně, tak to není pravda,“ říká Sára. „Je to prostě lepší než plná pusa,“ dodává se smíchem. V případě Sářiných zkušeností však zdání klame, i přes své dokonalé proporce modelky měla v Koreji problém práci sehnat. „Byla jsem na ně se svými 46 kily a 176 centimetry příliš vysoká a hubená, což je spolu s netradiční tváří sice žádoucí ve Francii, ale v Asii zoufale touží po rozkošně kulatých tvářičkách,“ vysvětluje Sára.

Uzavřela několik smluv a pak v Praze nasedla na letadlo do vzdáleného asijského velkoměsta, aniž by dotyčné z korejské agentury kdykoliv předtím viděla. „Když jsem přistála na letišti Kimpcho, které sousedí s metropolitním městěm Inčchon, musela jsem kamsi dojet metrem, projít imigračním a vyzvednout kufry. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaký nesamostatný středoevropský fracek vlastně jsem,“ říká se sebeironií sobě vlastní kráska.

Zakrátko na to ji nepříliš důvěryhodně vyhlížející muž naložil do auta, jehož dveře se otevřely až u vchodu do agentury, která se očividně nacházela v jakémsi sklepním prostoru. „Vypadalo to tam jako v nějakém ponurém copycentru, všude byly tiskárny, nástěnky s fotkami holek, nápisy v korejštině a spousta drátů od elektroniky,“ popisuje dívka a přiznává, že ji alespoň na zlomek sekundy napadla děsivá myšlenka, jestli odsud vyvázne živá.

Když pak přes ulici klopýtala za člověkem, který jí měl ukázat místo, kde se po dobu následujících tří měsíců pokusí přežít, viděla pouze nevábné šedivé domy. „Nic z toho se nepodobalo fotkám luxusních mrakodrapů ostatních modelek z Hong Kongu,“ říká. K jejímu neštěstí ji však uvnitř těchto betonových monster nečekalo nic pozitivnějšího. Dvě její spolubydlící už byly na místě a když jejich nová česká kolegyně otevřela dveře bytu, čekala na ni prostě jen neuvěřitelná špína. Všechno bylo vzhůru nohama. Odkudsi se linul štiplavý pach, podlaha bůhví od čeho nepředstavitelně lepila, v koupelně na zemi ležel koberec vlasů, koš přetékal odpadky. „Jeden by řekl, že vždy perfektně vypadající modelky budou čistotné. Člověk by od nich spíš čekal v koupelně deset pleťových krémů vyskládaných vedle sebe v abecedním pořadí, “ nevěřícně kroutí hlavou Sára a vypráví, jak se celé tři měsíce snažila pro sebe urvat alespoň trochu soukromí.

Úmorné několikahodinové čekání bylo běžnou součástí práce

Všechny dívky spolu každý den trávily nejméně osm hodin v autě a jednotlivě i hromadně byly rozváženy po castinzích v centru Soulu. Den co den každé z modelek přišla zpráva, v kolik hodin je takzvaný call time. Ve stanovený čas musely být nachystané a připravené na celodenní fotící maraton. Často se stávalo, že vyjížděly v osm ráno z agenturního parkoviště a vracely se o desáté večerní. „Když jsme přijely na casting, klient už byl na místě, kromě něj však ještě další čtyři agentury a každá z nich měla po patnácti modelkách," říká Sára.

Holky v podstatě stále čekaly. Čekaly v dopravních zácpách při přepravě z místa na místo, čekaly, než budou odfoceny, čekaly po castingu, jestli dostanou vytouženou práci. „Někdy se stávalo, že pár minut před castingem zavolali, že chtějí například jenom blondýny, nás brunety potom vysadili uprostřed města s tím, že můžeme jet domů. My přitom vůbec netušily, kde se jsme, ani kde se nachází stanice metra,“ popisuje. Jednou se dokonce stalo, že čekající holky zapomněli kdesi v hotelu. „Řekli nám, že jedna z modelek má ještě smluvený casting kousek odsud. Čtyři hodiny jsme čekaly na hotelové chodbě, než nám došlo, že už se pro nás asi nevrátí,“vzpomíná.

Modelky musejí být připravené na všechno

Jedna z prvních zakázek, které Sára získala, byla reklama na boty. Dodnes si pamatuje, jaké pro ni bylo překvapení, když zjistila, že hezké nohy nebudou tím jediným objektem focení. „Vůbec jsem netušila jak při něčem takovém pózovat. Chtěli po mně různé kreace, ve kterých jsem se vůbec necítila,“ říká při té vzpomínce se smíchem a přiznává, že po první osmihodinové zakázce doběhla domů s brekem.

Na co naopak vzpomíná ráda, je reklama na svatební šaty. „Tato práce byla můj sen, byla jsem tehdy zamilovaná a jednalo se přesně o takové ty princeznovské šaty, které si každá dívka tajně přeje.“ Jindy zase fotila reklamu na extravagantnější oblečení, kožené sukně, kožichy a kabáty různého stylu. Při vzpomínce na tuto zakázku se však Sára musí opět smát. „Chtěli po nás, abychom se tvářily děsně opile. Nevím, jestli to mělo být sexy, ale zkrátka říkali, ať si představíme, že se s námi právě rozešel nevěrný přítel a my právě zapíjíme žal.“

Přístup korejské a české agentury byl nesrovnatelný

Na chování korejské agentury si však Sára prý zpětně stěžovat nemůže. Vždy jí za zády stála místní bookerka, která jí ochotně překládala všechny korejské pokyny a dohlížela na celý průběh focení. Přípravy ale probíhaly ve velkém spěchu a na každou z modelek se naráz seběhlo dvacet lidí, kteří dívky v jednom kuse převlékali a líčili. „Z takového obrovského shonu jsem pravda vždy odcházela s modřinami a popíchaná od špendlíků, ale špatně se mnou určitě nezacházeli,“ uvádí dívka na pravou míru. Přístup agentury české byl v tomto smyslu zcela odlišný. „Když jsem odlétala, jeden můj korejský kamarád mi říkal, že v životě nezažil ze strany domovské agentury takový nezájem,“ vzpomíná Sára. „Nejspíš jim šlo pouze o zisk,“ přemýšlí nahlas. Ze stoprocentního výdělku šla určitá část na daně, určitá část korejské agentuře, určitá část české a zbytek, zhruba padesát procent, měl připadnout modelce. Z těchto stejných peněz však byly současně hrazeny náklady na vyžití, takže Sáře ve výsledku nic nezbylo. „Je pravda, že vše, co jsem si v Koreji vydělala, mi tak akorát pokrylo tamní náklady,“ přiznává.

Ta práce je prostě strašně otravná

„Když jsem přijela, byl to pro mě hrozný šok, chtěla jsem okamžitě domů,“ vzpomíná. „Postupně můj mozek ale přepl do jakéhosi přeživšího módu, aklimatizovala jsem se a s mapou v ruce se postupně i v tak bláznivém a od Brna neskutečně odlišném městě zorientovala,“ popisuje Sára své první zážitky. „Mně se ten asijský život a jeho dynamika místy vlastně neskutečně líbil,“ říká mladá hrdinka s úsměvem. Modeling si ale Sára nezamilovala. Zjistila, že to ve skutečnosti není něco, po čem by v životě toužila. I proto se nakonec rozhodla dát přednost studiu. „Chovali se k nám vcelku hezky, člověk se dostane ke drahému značkovému oblečení, samotná ta práce je ale strašně otravná. Vadilo mně neustále dělat opičku,“ s nechutí v hlase přiznává, jak se hodiny člověk snaží všemožně pózovat, ale nikomu to nikdy není dost dobré. Když pak slyší z mých úst slovo modelka, její obličej se zkřiví v odmítavou grimasu. „To proto, že já tak sebe jednoduše nenazývám,“ dodává dívka skromně.

blog comments powered by Disqus