Krása napříč kulturami

Do rubriky Téma čísla napsala Marie Drahoňovská, Zuzana Kašparová (Středa, 4. květen 2016)

Krásu každý pojímá jinak. Záleží třeba na tom, v jaké době se narodil, na jakém místě žije, jakými lidmi se obklopuje nebo zkrátka jen na tom, jakým je člověkem. Od dob antických až do dneška člověk nad krásou přemýšlí a nechává se jí ovlivňovat. Někdy se člověk krásou dokonce nechá trápit. Že to ale nemá cenu, věděl už i Shakespeare, jelikož „krása tkví v oku pozorovatele.“

Pokud krásu vnímáme jako něco uspořádaného, harmonického nebo souměrného, tak se naše představa nápadně blíží té Platónově. Pokud si s krásou a estetikou spojíte umění, tak jsme nejspíš blíž Aristotelovi, který se uměním zabýval. Umění poté vnímal jako věrnou nápodobu reality, jehož tvorba vzbuzuje zábavu a rozkoš. V dnešní době již za umění zdaleka nepovažujeme jen věrné napodobeniny skutečnosti. Samotné odlišování umění od „neumění“ je tak subjektivní a relativní jako samotné vnímání krásy.

Dodržování módního kódu se od nás očekává

Jak moc je vnímání krásy relativní se projevuje napříč celou historií lidstva. Ať už budeme mluvit o odlišných kulturách, které si představí pod pojmem krása něco absolutně odlišného, nebo jen o vývoji třeba naší anticko-křesťanské kultury v čase. Ačkoli si to mnohdy nechceme přiznat, tak se inovátoři, kteří v minulosti mnohdy i neúmyslně porušili v té době respektovaný vzor krásy, většinou nesetkali s přílišným nadšením. I uznávaný umělec Caravaggio se setkal s ostrou kritikou, když na svém obraze namaloval světce píšícího evangelium jako nemotorného, plešatého a velmi strhaného muže. A protože to neodpovídalo tehdejšímu očekávání, musel své dílo předělat.

Jak je vidět, krásu si lidé napříč dějinami vykládali odlišně a spojovali si ji s různými věcmi. I v dnešním globalizovaném světě se vnímání krásy v různých zemích liší. Od starověkého idolu krásy jsme se přes středověk, renesanci, novověk a další epochy dostali až k vzorům dnešním. Třeba v Japonsku jím jsou gejši, jež jsou proslulé bílou pletí, červenými rty a kimonem. „Krásu gejš obdivujeme, ale ne každý by chtěl vypadat jako ony. Já třeba ne,“ přiznala Ai, která přijela do Česka z Japonska na rok za studiem mezinárodních vztahů.

Krása v rozmanitosti

Začněme třeba jen zamyšlením nad tím, co je vlastně považováno za krásné v Česku. Názory se budou různit. Díváme-li se na krásu z povrchu, představme si ideál lidské krásy. U dívky je to nejspíš vysoká, hubená blondýna bílé pleti, modré oči, hezky oblečená. U muže vysoká a svalnatá postava s tmavými vlasy a hlubokým pohledem. Dejme tomu.

Jak se ukázalo, ani pro lidi z jiných zemí není povrchní krása něco stěžejního. „Pro mě je krásná holka ta, která je chytrá, vzdělaná, věrná a umí dobře vařit,“ tvrdí Inamjan z Karakalpakstánu. Ai z Japonska zase upřednostňuje nevinnost a ani Mia z Malajsie nevidí důležitost v tom, jak lidé vypadají. Pod slovem krása si představí takovou krásu, jakou mezi sebou vidí zamilovaný pár. Dívka a kluk. Pro ni osobně není důležitý lidský zevnějšek. Zná spoustu lidí, kteří jsou z venčí krásní, ale uvnitř jim zkrátka něco chybí.

Genius loci

Karakalpakstán je autonomní republika, která zabírá západní část Uzbekistánu, tedy území u Aralského jezera. Slovo Karakalpak je označení původních obyvatel tohoto území, podle nichž byla země pojmenována. V překladu to doslova znamená „černá hlava“. Hlavním městem je Nukus, poměrně nové město založeno ve 30. letech 20. století. I tak má město dnes již 180 000 obyvatel. Co se týče architektury, Inamjan upřednostňuje české stavby. „V Česku máte spoustu krásných hradů a kostelů, u nás jsou bohužel jen paneláky,“ vysvětluje Inamjan. Stejně jako on, je českými stavbami okouzlena i Ai. „Stavby jsou tu mnohem barevnější a baví mě je pozorovat,“ říká. Ai pochází z japonského města Nishio, velkého podobně, jako jsou České Budějovice. Nishio je známé zeleným čajem a úhoři, které Ai občas chodí s rodinou lovit. V tom také vidí opravdovou výhodu, oproti Česku mají moře. „Mám velmi ráda japonskou přírodu, obzvlášť tu okolo města, ve kterém bydlím. Kromě zátoky, kde rybařím, si užívám také naše lesy. Jsem na naši přírodu zvyklá a často z ní čerpám energii,“ říká Ai.

Inamjanna druhou stranu v Česku přírodu obdivuje. „Tam, odkud pocházím, není nic než poušť,“ vysvětluje Inamjan své okouzlení českou přírodou. Nejhezčí místo v Česku je podle něj Český Krumlov. „Zatím jsem nenavštívil celý svět, a proto nevím, které místo je na světě nejkrásnější. Myslím si ale, že to je místo, na kterém se cítíme skutečně šťastní,“ tvrdí Inamjan, který obdivuje i krásu českého jazyka. „Než jsem poznal češtinu, myslel jsem si, že nejkrásnějším jazykem světa je francouzština, ale teď už vím jistě, že je to jazyk Boženy Němcové, Jaroslava Haška a Karla Čapka,“ tvrdí a zřejmě ví, jak si získat srdce českých čtenářů.

Hra barev je pro Malajsii typická

Mia, která přijela díky programu Erasmus, pochází z Malajsie a v Česku je na ročním pobytu. Česká republika je pro ni v mnohém něčím novým, ať už se jedná o způsob učení, o lidi nebo o vzhled. Tradiční móda v Malajsii stále hodně využívá batikování. Muži si dokonce sami šijí dlouhé hábity, které dále batikují. „V Malajsii mají všichni rádi barvy, v Česku hodně lidí nosí černou, u nás by si ji ale někdo jen tak nevzal. Nosíme hodně barevné oblečení,“ vypráví Mia a předvádí, jak vypadají tradiční hábity pro muže. My Češi bychom je pravděpodobně nazvali jednoduše sukně.

Barvy jsou důležité pro Malajsii ve všem. „Já osobně mám ráda barvy, i když si připravuji jídlo. Chilli omáčka je sama o sobě červená, tak k ní většinou ještě přidám zelenou cibulku nebo něco, co ji udělá živější, barevnější. Na vzhledu jídla mi záleží. Nevím proč,“ říká Mia, která vaří velmi ráda. Často také pořádá večírky u sebe na pokoji, kam pozve své kamarády a uvaří pro ně něco z asijské kuchyně. „Vzhledem k tomu, že nepiju alkohol, běžný studentský život plný večírků a večerů v klubech mě moc nebaví,“ vysvětluje Mia, proč pořádá hlavně setkávání s jídlem.

Má prezident Miloš Zeman pravdu?

Přes padesát procent obyvatel Malajsie vyznává islám, zbylá procenta se dělí mezi buddhismus, hinduismus a malé procento křesťanství. Je tedy pravděpodobné, že dívky, které potkáte v Malajsii na ulicích, budou zahalené. Takzvaný „hijab“ nosí i Mia. Je upovídaná a Česko si oblíbila, co se ale módy týče, nechce na sobě nic měnit. Snaží se oblékat tak, jako by byla doma. „Nikoho nesoudím podle toho, jak vypadá, vždy se obracím k srdci,“ tvrdí.

Inamjan má na věc podobný názor. „Nezajímá mě, jak lidi vypadají, dbám jen na jejich vnitřní svět. Přesto si myslím, že má Miloš Zeman pravdu s tím, že přijdeme o krásu žen, protože budou zahaleny od hlavy až k patě, a to včetně obličeje,“ soudí Inamjan, podle něhož mají Češi dobrý vkus. K zahalování se vyjádřila i Japonka Ai, která spatřuje v české a japonské módě výrazný rozdíl. „Češi se oblékají více „sexy“, nebojí se toho. My v Japonsku se tolik neodhalujeme. To mi vyhovuje víc, jsem na to zvyklá,“ vysvětluje Ai.

Ai má ráda japonskou kulturu, ale ráda poznává i kultury nové. „Když se řekne krása, tak si vybavím spojení tradičního s inovativním. Podle mě by se nemělo zapomínat na zvyky a tradice, které mají jednotlivé kultury. Ráda vnímám tu různorodost, ať už v jídle, oblékání nebo třeba hudbě,“ říká Ai. „Myslím si, že krásu vnímá každý úplně jinak. Je to tak tady i v Malajsii. Někdo má rád, když dívka nosí hodně make-upu, někdo zase upřednostňuje přirozený vzhled. Nemyslím si, že by se to dalo nějak specifikovat,“ odpovídá na otázku ohledně krásy Mia.

I přes mnoho důkazů o opaku se vlastně jádro představy o kráse nezměnilo. Stejně jako řečtí filosofové nebo třeba středověká křesťanská církev se i Mia, Ai a Inamjan shodli, že krásné na člověku není to, co je na povrchu, ale spíš to, co je uvnitř. To by mohla být vlastně dobrá zpráva pro lidstvo, které si na kráse tolik zakládá. Pokud tedy chceme být krásní, musíme být i dobří. Tak se tím řiďme.