Sad boy, který nás udělal happy | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 32. ročník

Sad boy, který nás udělal happy

Do rubriky Kultura napsala Anna Zemánková (Pondělí,  2. květen 2016)

Scházíme Husitskou ulicí na pražském Žižkově. Já, moje kamarádka a dva kluci s kšiltovkami, jednu se znakem Nike, druhá s nápisem DOPE. Jeden z nich má nové bílé tenisky koupené jen pro tenhle večer a bílou větrovku po dědovi, za kterou se brzy bude proklínat, protože každý, kdo chodí v dubnu v noci ven ví, že teplo dne nevydrží. Druhý z nich má džíny podobné těm, jaké by si vzal Steve Jobs, tenisky a vysoké bílé ponožky. Cestou si kupujeme Arizony, nasedáme do autobusu směr centrum a jsme natěšení. Dnes je 26. dubna a v Praze se již podruhé představí mladý švédský rapper Yung Lean.

Yung Lean, vlastním jménem Jonatan Leandoer Håstad, se narodil v roce 1996 ve Stockholmu. Věřte, že jít na koncert někoho, kdo je o půl roku mladší, není v prvních chvílích úplně příjemné. Člověka to donutí přemýšlet nad tím, co dělal v roce 2011 on, když tento rapper začínal. Jeho rap je něčím jiný. Velmi emocionální, odrážející témata naší generace. Také je dobré, pokud člověk přistupuje k jeho hudbě s nadsázkou. A je taky docela dost možné, že na první poslech nezaujme.

Vystoupili jsme poblíž ulice Dlouhá, ve které se nachází klub ROXY, kam jsme měli namířeno. Najednou už mi nepřipadá, že by moji společníci byli oblečení nějak zvláštně. Všichni tu mají kšiltovku, L size mikinu, řetězy Niky. A po dlouhé době mi připadá, že bude na koncertě víc kluků než holek. Na první pohled nás zaujme věk lidí postávajících před klubem. Bavíme se o tom, že jsou to opravdu děti, že před dvěma lety, když tohoto umělce ještě nikdo neznal, tak to bylo lepší. Tohle je typické. Připomíná to trochu závod o to, kdo co objeví první. Když se pak daná věc – hudba, výtvarné umění, literatura nebo třeba druh oblečení a bot – rozšíří mezi ostatní, nemá z toho ten „první“ radost, naopak. Je naštvaný z toho, že ho ostatní kopírují. Jako by se různé části města, kluby, hospody, bary i samotné akce dělily mezi společnost. Jiní lidé jsou na Národce, trošku jiní zase obývají Stalina na Letné. Ale vlastně je to spíš taková póza. Všichni jsme podobně staří a při návštěvě někoho cizího v té „naší“ části doprovázíme stejně opovrhujícími, a se stoupajícím věkem trapnějšími a trapnějšími, pohledy. Takto prostě v Praze funguje, jakmile se pohybujete od svých čtrnácti let venku. A tato akce toho byla ukázkovým příkladem.

Chvíli jsme se ještě potulovali po Dlouhé. Když jsme o další hodinu později stáli v tmavém ROXY dole na baru, museli jsme se smát tomu, jak jsou všichni ti „sad boys“ šťastní a opilí. Abych to vysvětlila. Yung Lean sám vydává pod značkou Sad Boys Entertainment, spojení prvních dvou slov je obsaženo v mnoha jeho písničkách.

Samotný koncert měl začínat v devět. Po pěti minutách se masa „sad boys“ pod podiem změní spíš v partu pankáčů. Celý pohyb odpovídal jedinému slovu: pogo. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na asymetrický pohyb davu. Po první písničce – Miami Ultras – si nás naši společníci staví před sebe, aby nás jejich dvoumetrová těla bránila. A pak už jsem si to jen užívala. Písně Hurt, Afghanistan, Kyoto, Diamonds. Vzduch prosycuje odér potu, alkoholu, marihuany. Nepochybuji, že tak polovina lidí byla pod vlivem i něčeho dalšího.

Jako poslední přídavek zní Yoshi City, jedna z nejznámějších písniček, o které jsme se již před koncertem vsadili, že přijde na konec. „Stockholm city we're burned out Yoshi city we burn it down I guess it's my turn now Smoking loud I'm a lonely cloud I'm a lonely cloud, with my windows down I'm a lonely, lonely, I'm a lonely, lonely“ zní sborově jako poslední skladba po hodině a půl totálního rapového pekla – šílený dav – a nebe – hudba – v jednom.

blog comments powered by Disqus