Ve stínu slávy. Nová kniha o „chlapci, který přežil“, nezabodovala | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 32. ročník

Ve stínu slávy. Nová kniha o „chlapci, který přežil“, nezabodovala

Do rubriky Kultura napsala Viktorie Melicharová (Středa,  2. listopad 2016)

Jeden příběh. Tři autoři. Známí hrdinové i nové tváře. Další dobrodružství Harryho Pottera, sedmatřicetiletého vedoucího Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, manžela a milujícího otce tří dětí na námět J. K. Rowlingové a režiséra Johna Tiffanyho napsal slavný britský scénárista Jack Thorne.

Joanne Rowlingová vydala první knihu z kouzelnického prostředí už před devatenácti lety. V sedmi dílech stvořila svět, v němž nevyrostli pouze hrdinové jejích příběhů, ale i generace dětí devadesátých let, pro které se v průběhu jejich dospívání stala škola čar a kouzel v Bradavicích útočištěm, stejně jako pro Harryho Pottera, Hermionu Grangerovou a Rona Weasleyho.

Osmá kniha o Harrym Potterovi byla tedy dychtivě očekávaná především těmi, pro něž je příběh o kouzelnickém učni srdeční záležitostí. Pro mnohé ale Harry Potter a pokleté dítě nepřinesl vytouženou vzpomínku na probdělé noci, kdy tajně pod peřinou do ranních hodin hltali každé slovo každého nového dílu. Jack Thorne příběh napsal jako divadelní scénář pro představení, jež v Londýně zrežíroval John Tiffany. Netradiční žánr – drama, které má na jevišti velkou moc skrze dobře promyšlené repliky a scénické poznámky propůjčit hercům charakter i kouzelnické schopnosti hrdinů, bohužel ve své papírové podobě tak dobře nefungovalo.

Možná je to způsobeno absencí prožitku, který zažíváme jako diváci na představení v setmělých sálech velkých divadel, odkázáni na interpretaci režiséra a herců, lapeni jejich hereckým umem i občasným škobrtnutím. Možná, že nejsme zvyklí číst divadelní scénáře a orientace v nich je pro nás tudíž leckdy nepřehledná a náročná. Ať tak či tak, scénář Jacka Thorna působí povrchně a splácaně, i když se v něm vyskytuje pár replik, za kterými je cítit talent pro gradaci a drobnokresbu Rowlingové. Z vetší části zmateně plujeme mezi bezvýraznými a nepřesvědčivými rozhovory lidí, o kterých mnoho nevíme a kteří jsou spíše „antihrdiny“ a absolutními protiklady svých rodičů – rodičů, kteří představovali protagonisty předchozích sedmi knih.

Celkovému pocitu odcizení napomáhá i hojně využívaný motiv prolínání časových rovin a paralelních světů, který čtenáře nechává někdy i několik stran na pochybách, kde a kdy se momentálně nachází.

Autorka námětu, vybledlé vzpomínky na zašlou slávu, staří i unavení zaměstnanci Ministerstva, spousta zopakovaných scén z předchozích knih je to jediné, co spojuje magické nevšední dílo Rowlingové a Thornův pokus o navázání, tam, kde se mělo skončit v nejlepším.

blog comments powered by Disqus