Vzdušná akrobacie, aneb jak se dětský sen (ne)stal skutečností | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 25. ročník

Vzdušná akrobacie, aneb jak se dětský sen (ne)stal skutečností

Do rubriky Sport napsala Marie Drahoňovská (Pátek, 17. únor 2017)

Visím pět metrů nad zemí. Ruce, které křečovitě svírají rudou látku, jsou to jediné, co mě drží ve vzduchu. Několik očí mě napjatě pozoruje. Kupodivu ale nekřičím o pomoc, i když v hloubi duše bych možná chtěla. Místo toho roztahuji nohy do širokého „V“, pak zpět, popojedu o pár centimetrů níž, a znova. Nesnažím se ale zachránit před ničivým požárem, ani mě nevyprošťují z hroutícího se domu. Cvičím Aero akrobacii.

Vzdušná, neboli Areo akrobacie, není žádnou novinkou. Většinou si ji však člověk nezkouší na vlastní kůži, ale pohodlně se na ni dívá z tribuny v cirkusu. Ani dnešek není velkou výjimkou, hodiny vzdušné akrobacie totiž skutečně pořádá cirkus, známý pod jménem Legrando, ovšem tentokrát jsou to kurzy pro veřejnost a já nesedím, nýbrž cvičím. Nebo se aspoň snažím, aby to tak vypadalo.

Šplhání a jiné maličkosti

Cirkus pro mě byl vždy něco okouzlujícího. Nejsem zastáncem cvičených opiček navlečených do uniformy, ale co dokážou baleríny, klauni a artisté, to jsem vždy toužila umět.

V šatně potkávám dvě slečny, které se také chystají na lekci. Na otázku, zda je to těžké, mi s úsměvem odpoví: „Však brzy uvidíš sama.“ Dobrý pocit z rozcvičky, kdy jsem zcela zapadla do davu, rychle zmizel. „Na začátek se rozšplháme,“ nadhodila trenérka s úsměvem a než jsem stihla říct „akro“, byla osm metrů ve vzduchu a nebezpečně se tam kývala. Dolů se slečna spustila pomocí akrobatických prvků, jejichž tajemství mi asi navždy zůstane skryto. „Teď vy,“ prohlásila bez dalších vysvětlivek.

Drama a fialové nohy

Po půl hodině nešťastného pozorování okolních akrobalerín a po několika neúspěšných pokusech je napodobit, nenápadně pokukuji po hodinách. Pořád ještě půl hodina schází. Co si tu jen počnu? V tu chvíli si mě konečně všimla lektorka. „Chceš pomoct?“ nabízí se a já přijímám s obrovskou úlevou. Během pár minut si umím na noze umotat uzel, který mě dokáže ve vzduchu udržet tak dlouho, dokud budu potřebovat.

A dokonce i déle. Noha se mi totiž do šály zamotala a já teď stojím s jednou nohou na žíněnce, druhá se kývá někde v úrovni mé hlavy a poměrně rychle se odkrvuje. Pokouším se ji rozmotat, ale marně! Po několika minutách, které se mi zdály být jako věčnost, si mě konečně všimla slečna postávající opodál a přibíhá mi na pomoc. Už zase stojím oběma nohama pevně na zemi a do té fialové se pomalu navrací krev. Nechci si ani představit, co by se stalo, kdyby se mi noha zašmodrchala ve chvíli, kdybych byla osm metrů nad zemí!

Zakopaný pes

Nakonec zjišťuji, kde je zakopaný pes. Připletla jsem se totiž na hodinu pokročilých. Lekce pro začátečníky začíná až o hodinu a půl později. Na tu už mě ale nikdo nedostane. Z hodiny si odnáším plno zážitků, splněný sen, ale taky modřiny, strupy, puchýře a namožené svaly. Myslím, že cirkusové baleríny budu po dnešku obdivovat ještě o něco víc. Ale jen tak lehce to nevzdám. Myslím, že mě v cirkusu Legrando ještě uvidí. A kdo ví, možná, že až o mně příště uslyšíte, bude ze mě už úspěšná vzdušná víla.

blog comments powered by Disqus