Michal Horáček předával zkušenosti nejen studentům Mendelovy univerzity | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 25. ročník

Michal Horáček předával zkušenosti nejen studentům Mendelovy univerzity

Do rubriky Ostatní napsala Tereza Hálová (Pátek, 21. říjen 2016)

O životě v totalitním Československu, fascinaci světem her, podnikatelských zkušenostech i potřebě žít takzvaně autentický život hovořil Michal Horáček v pondělí 3. října v prostorách auly Mendelovy univerzity. Za pozváním českého textaře, publicisty, spisovatele a zakladatele sázkové společnosti Fortuna stál tým studentského projektu Lidé z praxe propojující teorii a praxi na vysoké škole prostřednictvím diskusních setkání studentů s nejrůznějšími osobnostmi. Přednáška Michala Horáčka, po níž následovala řízená diskuse, byla první debatou projektu tohoto semestru.

Když bylo Michalu Horáčkovi šestnáct let, na československé území vpadli vojáci zemí Varšavské smlouvy, Sametové revoluce se tehdejší zakladatel iniciativy MOST mající za úkol zprostředkovat dialog mezi vládnoucími silami a disentem dožil v sedmatřiceti letech. Michal Horáček se studentům Provozně ekonomické fakulty snažil předat představu, jak absurdní byla myšlenka soukromého podnikání v komunistické éře. „Já prožil většinu života v totalitním systému, kde se o nějakém podnikání nedalo vůbec mluvit. Jakékoli pokusy o ně nedovoloval zákon, nikdy jsem si tudíž ani nemyslel, že budu podnikatel. Nicméně pak přišel listopad 1989 a to byla chvíle, kdy najednou občané státu, který všechno věděl – protože vědění prýštilo z takzvaného vědeckého světového názoru – byli vhozeni do světa, kde už neexistovaly pětileté plány, a bylo na nás, co si vymyslíme a budeme se svým životem dělat.“

Současný český antropolog ve spojitosti s komunistickou totalitou nehovořil pouze o momentě převratu, kdy si lidé kolikrát starší než on sám začali osvojovat kompetence, které potřebovali k tomu, aby si splnili nějaké své přání nebo sen. Vzpomínal také na vlastní mládí bez perspektivy a životní peripetie jako vyloučení ze školy, zákaz tvůrčí činnosti, skončení na okraji společnosti a pozdější přispívání do časopisu Mladý svět. „Když jsem přišel do Mladého světa, všichni mí kolegové byli svazáci, většinou komunisté nebo kandidáti do komunistické strany a vedle toho samozřejmě rudí odboráři. Já nebyl ani jedno, pouze jsem je pozoroval, jak neustále tráví čas na nějakých schůzích, které nic neřešily, byly pouze takovým rituálem vlastního ponížení, jak to ta komunistická strana dělá dobře. A zatímco oni schůzovali, já dál hrál ty svoje hry a stýkal se s lidmi ochotnými se se mnou vsadit. Považuji to z těch dvou možností za zajímavější. Nechtěl jsem se ponižovat více, než je nezbytně nutné. A nejlépe vůbec.“

Vsadit si znamená věřit si

Veškeré polistopadové dění bylo nejisté, zněla slova Michala Horáčka, který po převratu objevil také jednu vlastní kompetenci – schopnost porozumět světu hry, světu, kde se neustále jeden s druhým o něco vsází. V takovémto prostředí se specifickou etikou Michal Horáček strávil dvaadvacet let. „Už rakousko-uherský zákon rozlišoval dva typy sázky. Jednu, jejíž výsledek je zcela závislý na rozhodnutí náhody. Například, když se kulička zastavuje na nějakém čísle a nijak to nelze ovlivnit. A pak je druhý typ sázky, kde do hry vstupuje naše informace, schopnost, analytické myšlení.“ Pro Michala Horáčka však sázka neznamená pouze náhodu či strategii, v sázce vidí důvěru ve vlastní pravdu. „Teď máme například prezidentské volby ve Spojených státech a vy se třeba z nějakého důvodu domníváte, že vyhraje Donald Trump, někdo jiný má ale za to, že zvítězí Hillary Clintonová. A pokud jste aktéry takového prostředí, nemůže to vést k ničemu jinému, než že se vsadíte. Tím svůj názor začnete skutečně zastávat,“ vysvětloval Horáček. Projevení vlastního názoru a kultivované řešení jakéhokoli sporu raději sázkou než hospodskou rvačkou je pro Michala Horáčka vůbec jedním z nejdůležitějších rysů světa sázek. „Pokud druhý sázku odmítne, tak už není důležité, co předtím říkal. Když nebyl ochoten podpořit svůj názor stokorunou, tak v hráčském prostředí žádný názor nemá.“

S nálepkou hazardéra při sázení na sport ale Michal Horáček nesouhlasí. „Průměrná sázka ve Fortuně se dnes pohybuje okolo 148 korun, to je jako lístek do kina. Když jdete do kina, vlastně si vsázíte na to, že ty dvě hodiny strávené v temném sále vám něco přinesou a často taky prohrajete. Ale nikdo vám neříká, že jste hazardér, že jste vyhodil stopadesát korun za vstupenku,“ karikoval situaci Horáček, přičemž připouští, že extrém může být pro člověka nebezpečný, to se však podle něj týká téměř asi každé oblasti lidské činnosti. Michal Horáček také zmiňoval, že vsadit si pár stovek na tenisové utkání není nic proti tomu, když je člověk třeba takovým investorem na burze. „Je to úplně stejná sázka jako na toho Berdycha. Nic se nezaručuje dopředu,“ zdůrazňoval s tím, že ale v případě burzovních sázek se jedná o milióny. „A ještě jsem příliš neslyšel, aby někdo říkal, že by se to mělo zakázat. Přitom je to mnohem hazardnější prostředí, než když si vsadíte těch 148 korun.“

„O podnikání jsme nevěděli nic“

Jedním z hlavních témat Horáčkovy přednášky byla také jeho vlastní zkušenost při založení konkrétního podniku. Sázkovou kancelář Fortuna založila v roce 1990 čtveřice Petr Bouma, Jiří Balcar, Josef Kurka a Michal Horáček s rovným podílem. Michal Horáček, který na začátku devadesátých let napsal reportážní knihu o téměř tří set hodinách listopadové revoluce, o sobě nikdy netvrdil, že by chtěl být podnikatelem. Naopak, viděl se ve spisovatelství. Se svými přáteli však přišel na to, že jejich kompetence je zajímavá a navíc pro společnost atraktivní. „Statisíce lidí v České republice, když jdou na nějaký sport, tak si tu stovku dvě vsadí. A musím poznamenat, že to tu událost činí dramatičtější a více si ji užijete.“ Později úspěšný český podnikatel a jeden ze zakladatelů společnosti, která se stala průkopníkem mezi porevolučními akciovými společnostmi vůbec, vyprávěl, jak obtížné bylo začít podnikat v revolučním období změny z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní. „Nejtěžší bylo sehnat si zakladatelský kapitál a také nějaké to know-how. S přáteli jsme sice věděli něco o tom, jak se sází, nikdo z nás ale nebyl právník, naopak, jeden byl kuchař, druhý hasič a další mladý absolvent matematicko-fyzikální fakulty. Neměli jsme žádné právní povědomí, žádné ekonomické vzdělání, neuměli jsme nic a všechno jsme se museli učit za pochodu,“ vysvětloval obtížnost situace Horáček. Poukazoval také na to, jak dnešní generace má za to, že porevolučním podnikatelům nahrávala historická změna i nulové konkurenční prostředí. „My ale zase neměli žádný počáteční kapitál, neměli jsme si ho ani kde půjčit, nic jsme neuměli a legislativa vymezující rámec tohoto podnikání se nepřetržitě měnila. Bylo strašně těžké pochopit, co máme a smíme dělat.“ snažil se přiblížit studentům atmosféru přelomového období českých dějin Michal Horáček.

Se studenty se tak podělil o dlouhý kus své podnikatelské cesty ve Fortuně, od shánění razítek v Západním Německu a vydávání tiketů, přes vznik společnosti s miliardovými obraty i miliardovou tržní hodnotou, až po její prodej v roce 2005 investiční skupině Penta. „Určitou dobu mě to těšilo a bavilo, ale najednou se stalo, že právní záležitosti ošetřovali právníci a ekonomické ekonomové a já už jen cítil, jak mě to svazuje, protože to, co bylo pro mě nejdůležitější, bylo žít autentický život podle svých snů, mezi které už Fortuna nepatřila,“ hovořil Horáček o potřebě naplňovat si své další životní cíle, jakým bylo kupříkladu dosažení formálního akademického vzdělání či věnování se písňové tvorbě. A skutečně. Michal Horáček od prodeje Fortuny stačil získat doktorský titul v oboru antropologie na Fakultě sociálních věd, vydat šest autorských písničkových alb či básnický debut, sbírku balad Český kalendář. A ničemu z toho by se nemohl věnovat, kdyby se musel starat o DPH a měnící se legislativu. „Jakkoli byl prodej společnosti největší finanční chybou mého života, bylo to současně jednou z nejlepších věcí, kterou jsem kdy udělal. Protože pokud skutečně chcete žít ten autentický život, připustíte, že peníze jsou nástroj, nikoli cíl takového života. Důležitý nástroj, ale stále jenom nástroj.“

Po skončení přednášky dotazy ze strany návštěvníků nebraly konce. Studenty zajímalo, co je podle Horáčka klíčovým aspektem jeho úspěchu, jakým způsobem probíhal prodej Fortuny či jaké jsou jeho politické plány do budoucna. Otázka padla i na jeho prezidentskou kandidaturu. „Musím se přiznat, že o Michalu Horáčkovi jsem před přednáškou příliš mnoho nevěděla, avšak diskusní setkání Lidí z praxe dokáže zaujmout, stejně jako pan Horáček svojí poetickou duší a očividně hravou povahou,“ okomentovala přednášku studentka Provozně ekonomické fakulty Lucia Cervak.

Pozitivní dojem Michal Horáček udělal také na studenta Fakulty informačních technologií Michala Klhůfka: „O akcích Lidí z praxe jsem se dozvěděl již v minulých semestrech, ale nikdy jsem se neodhodlal zajít se na ně podívat. Letos jsem se ale rozhodl vše změnit a rozhodně musím říct, že toho nelituji. Přednáška v podání pana Horáčka byla opravdu poutavá a v mnoha ohledech i velmi zajímavá. Na většinu položených otázek se snažil odpověď svým svérázným stylem, díky čemuž si posluchač mohl odnést i nějaké moudro nebo ponaučení do života. Hlavní myšlenka, kterou jsem si z toho odnesl já, je: Sněte ve velkém a ze svých snů nikdy neustupujte, pouze tak ve výsledku vytvoříte něco úžasného.“

blog comments powered by Disqus