Učila Indonésii třídit odpad a Indonésie ji učila lovit ryby | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 25. ročník

Učila Indonésii třídit odpad a Indonésie ji učila lovit ryby

Do rubriky Ostatní napsala Kamila Obršlíková (Středa, 21. prosinec 2016)

Skákat do vodopádů, sázet stromy, uklízet pláže a v neposlední řadě cestovat po Indonésii. I tak může vypadat léto, jste-li dostatečně odvážní. Anitě Kozákové, studentce práv a evropských studií, tato odvaha nechybí. Přes neziskovou organizaci AIESEC se vydala na letní stáž právě do daleké Indonésie. AIESEC zařizuje stáže, pomocí nichž propojuje cestování s dobrou věcí, tedy prací v lokalitách, kde je jí třeba.

Kdy ses začala zajímat o stáž?

Díky tomu, že se věnuji marketingu a propagaci našich programů, jsem se dostala do kontaktu jak s lidmi, kteří k nám přijíždějí na stáž, tak s dobrovolníky chystajícími se do zahraničí. Všichni byli ze stáží hrozně nadšení, tak jsem o tom začala také nenápadně uvažovat.

Cos musela vše splnit, aby se dostala přes výběrové řízení?

Po zaplacení prvního poplatku jsem měla přístup do databází, kde bylo asi dva a půl tisíce stáží. Z nich jsem si vybírala podle země. Věděla jsem, že mě to táhne do Asie. V rámci každé stáže jsem musela podstoupit skypový pohovor, kde koordinátoři zjišťovali, jestli jsem na stáž vhodnou kandidátkou. Důležitá byla také moje vlastní motivace. Podala jsem si tedy přihlášku do tří projektů a nakonec mě do všech tří vybrali! Pak už stačilo přemluvit rodiče, kteří tvrdošíjně trvali na tom, že nikam nepojedu. Vyřídit letenky, víza a pojištění byla oproti tomu hračka. S tím mi již pomáhal Farug, kluk, který vymyslel ekoturistický projekt, do kterého jsem se také zapojila.

Kolik vás na stáž vyjelo? A z jakých zemí nejrůznější stážisté pocházeli?

Bylo nás dohromady osm ze šesti zemí a tří kontinentů světa. Shodou okolností jsme byli tři Češi, potom tam byla slečna z Vietnamu, z Turecka, z Maďarska, kluk z Portugalska a jeden z Egypta. Musím říct, že mezi námi vzniklo až jakési rodinné pouto. Vím o těch lidech všechno a doteď si voláme.

Jak ses v Indonésii dorozumívala? Stačila ti znalost angličtiny?

V komunikaci s ostatními stážisty ano, ale s místními především indonésky. Tento jazyk má přes dvě stě padesát různých forem. Hlavním dorozumívacím jazykem je klasická indonéština („bahasaindone­sia“), která naštěstí není zas tak složitá, nemá žádné skloňování, ani časování.

Asie je přeci jen zemí se zcela jinými klimatickými i životními podmínkami. Musela jsi podstoupit nějaká zdravotní opatření?

Jasně. V centru zahraniční medicíny jsem na lékařské doporučení podstoupila očkování proti břišnímu tyfu a žloutence.

Co bylo náplní tvé stáže?

Můj projekt, takzvaný ekoturistický, byl rozdělený do dvou částí. První byla zaměřená na životní prostředí, tedy enviro část. Cílem prvních tří týdnů bylo tedy rozšířit povědomí v oblasti ochrany životního prostředí. V Indonésii totiž například vůbec nefunguje systém odpadů. Přijeli jsme, abychom obyvatelům navštívených ostrovů aktivně pomáhali, uklízeli na plážích, sázeli stromy a pořádali nejrůznější kampaně. Jeden ze skvělých momentů byl, když jsme začali uklízet jednu z nejhorších částí Kajských ostrovů v souostroví Moluky a místní se sami od sebe k nám připojili. Mluvili jsme i s vládním úředníkem a organizací snažící se zlepšovat tamní prostředí a všem se snažili poradit, jak celý systém odpadů nastartovat.

A povedlo se vám dosáhnout nějakého úspěchu?

Myslím, že se to fakt povedlo. Námi navržený systém doteď funguje a je snaha ho i nadále zdokonalovat, se členy organizace jsme stále v kontaktu. Poslední týden jsme chodili do škol, kde jsme hovořili nejen o ekologii, ale také o svých zemích. Další tři týdny jsme si zažili, jak se žije lokálně. Snažili jsme se ostatním ukázat, že Indonésie není jen turisticky přeplněné Bali.

Mluvili jste i o jiných ekologických problémech?

Řešili jsme globální oteplování. Konkrétně jsou zde místa, kde klesá hladina oceánu a z tohoto důvodu vymírají korály. Než jsme tedy šli do enviro akce, strávili jsme dva dny observací. Hledali jsme zmíněné problémy. V korálových útesech jsme pak postavili asi metrové krychle, vymalovali jsme je pestrými barvami a přenesly je k oceánům. Vodní organismy pak nabývají dojmu, že je to pravý korálový útes, čímž vznikne útes nový. Betonové konstrukce se poté oddělají a zůstanou jen ty živé.

Zmiňovala jsi, že během stáže jste navštívili mnohé školy. O čem jste s dětmi mluvili?

Nejdříve jsme dětem povídali o našich zemích. Musím říct, že děti ve škole byly vskutku úžasné. Připravili jsme si pro ně prezentaci a snažili se jim ukázat, že činy každého z nás ovlivňují celou planetu. Dále jsme jim také vysvětlovali rozdíl mezi organikou a anorganikou. Tedy to, že když banán odhodím na zem, země ho vstřebá a může se mi opět vrátit. Ale když takhle vyhodím pet láhev, zůstane tu ještě stovky let.

Kolik škol jste celkem navštívili?

Byli jsme na třech středních školách, jedné univerzitě a v jedné speciální škole. V programu bylo napsané, že půjdeme i do knihovny. Nakonec to nebyla knihovna, ale komunita, jejíž členové ve svém volném čase vzdělávali děti, které by jinak z finančních důvodů tuto možnost neměly. V Indonésii je totiž školství placené. Zažila jsem zde i jednu z nejdojemnějších chvil. Když jsme se loučili, děti se spontánně zvedly, šly k nám a každému z nás daly své čelo k našim dlaním. V Indonésii se tímto způsobem vyznává velký respekt. Takovou nefalšovanou vděčnost a lásku jsem v životě nezažila, všechny nás to rozbrečelo.

Slyšela jsem, že jste si na ostrovech holýma rukama lovili ryby, abyste měli co k jídlu. Spoléhali jste se opravdu jen na to, co příroda dá?

Pokaždé jsme si s sebou vezli nakoupené galony vody. Občas nějakou zeleninu, brambory, které jsme si upekli na ohni, někdy jsme si dovezli i vajíčka. Ale ryby jsme lovili dost často. Snadno sehnatelný byl třeba i kokos, který je výživově velmi vydatný.

Co vůbec lidé v Indonésii jedí?

Nejčastěji se tu jí rýže a nudle. Většinou mají hodně jídel smažených nebo grilovaných, vůbec neexistuje nic pečeného. Nemají žádné trouby. Já hlupák jsem jim dovezla marlenku, která jim tolik chutnala, že jsem ji pak musela péct. Pekla jsem ji s úplně jinými surovinami v troubě, která nebyla trouba. Byla to taková obrovská krabice, která se položila na hořák. Byla jsem z toho pečení opravdu naštvaná. Vůbec mi to nechutnalo, ale nakonec to všichni moc chválili. Myslela jsem si, že to říkají jen tak, ale asi jim to fakt chutnalo. Jinak jsou pro Indonésii typická hodně pálivá jídla. Z ovoce jsou zde nejběžnější banány. Smažený banán se dělal úplně všude.

Po skončení stáže jsi ještě cestovala sama, jak probíhaly dva týdny ve tvé režii?

Během projektu jsem žila v domě, kde byla wifi, měla jsem velkou manželskou postel, koupelnu. Slečna, ke které jsem následně přijela, žila v pokoji, který měl zhruba dvakrát dva metry, a v domě bydlelo dohromady asi čtyřicet lidí. Oni ale nepotřebovali víc. Stačila jim postel, jít si sednout na balkón nebo před dům a povídat si. Nakonec jsem se se všemi spřátelila. Anglicky sice neuměli, ale já indonésky trochu ano, takže jsme si spolu nakonec povídali osm hodin. Mám na všechny adresy, psali mi vzkazy a dokonce i nosili dárky. Dostala jsem třeba tradiční indonéský prstýnek od těhotné slečny, která s přítelem žila v o něco málo větším pokojíku, než jsem měla já. Byl to jeden z nejkrásnějších večerů.

Kam jsi poté pokračovala?

Mým hlavním cílem bylo Bali. Ze začátku jsem bydlela v hrozně levném hotelu. Cestovala jsem na motorce, kterou jsem si na místě půjčila, po různých klášterech. Pak jsem se ale hecla a řekla si, že pojedu úplně nahoru na sever. Druhý den mě kamarád vzal na východ slunce, potápění a stezku v korunách stromů.

Nebála ses jako žena cestovat sama?

Vůbec jsem si to neuvědomovala. Říkala jsem si, že to zvládnu, že chci vidět kláštery, prostě jsem to chtěla zažít. Když se na to dívám zpětně, tak si říkám, že to bylo nebezpečné.

Jak to?

Protože postavení ženy v Asii rozhodně není rovnocenné muži. Navíc jsem ještě bílá a blonďatá, což vůbec přitahuje pozornost. Ta v tomto případě není chtěná, ani nijak zvlášť příjemná. Ze začátku si člověk připadá jako celebrita, ale později už ho to začne štvát. Na ulici na mě řvali „bule, bule“, což znamená cizinec. Běžně se mi stávalo, že za mnou přiběhly děti a koukaly na mě jako na svatý obrázek. Cizinec je tam prostě strašně nápadný.

Komu bys stáž doporučila?

Bude znít hloupě, když řeknu všem? (smích) Já si myslím, že úplně každý, i jakkoli negativní člověk, by se naučil něco nového. Je úplně nepopsatelné, co vše si tam můžete uvědomit, co se naučíte o sobě. Ať jede určitě každý, má to smysl.

Pro informace o stážích navštivte stránky http://aiesec.cz/.

blog comments powered by Disqus