Jak jsem se zúčastnila exkurze do Kanceláře veřejného ochránce práv | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 25. ročník

Jak jsem se zúčastnila exkurze do Kanceláře veřejného ochránce práv

Do rubriky Ostatní napsala Eva Bartáková (Středa, 16. listopad 2016)

O genderových studiích se příliš nemluví, a to je velká škoda. Děje se tam totiž spousty zajímavých věcí. Tak třeba v pondělí 7. listopadu jsem se s dalšími genderistkami vydala na exkurzi do Kanceláře veřejného ochránce práv. Dozvěděly jsme se, proč má ombudsmanka kladný vztah k genderovému oboru, jak probíhá deportace zločinců a dokonce jsme měly možnost podat oficiální stížnost.

V brzkých odpoledních hodinách přicházím k majestátnímu sídlu Veřejného ochránce práv. Z Fakulty sociálních studií trvá cesta k ombudsmance asi dvě minuty tramvají a kdybych nebyla lenivá, ušla bych to pešky za deset minut. Se spolužačkami se scházíme na recepci, kde si nás vyzvedává zástupkyně vedoucího oddělení pro rovné zacházení a současně přednášející v předmětu Gender a právo Jana Kvasnicová. Začínáme prohlídkou budovy.

Budova, ve které dnes sídlí Kancelář veřejného ochránce práv, dříve sloužila jako výbor KSČ. V roce 2000 prošla rekonstrukcí a proměnila se v „přátelský úřad“. Funkce ombudsmana byla v České republice ustanovena v roce 1999. Původně tato pozice vznikla ve Švédsku. Švédský král ustanovil funkci ombudsmana, aby kontroloval činnost úřadů. To je také hlavním úkolem českého veřejného ochránce práv. Být prostředníkem mezi občanem a státem, odhalovat nedostatky či nečinnost orgánů veřejné správy a usilovat o nápravu. Ochrana lidí před diskriminací, tedy práva na rovné zacházení, byla ombudsmanovi přidělena až v roce 2009.

V současnosti je ombudsmankou Anna Šabatová, která dříve působila jako první zástupkyně Pavla Varvařovského. K genderovým studiím má prý Šabatová velmi pozitivní vztah, její syn je totiž jedním z absolventů genderu na FSS.

Lidé si často stěžují na věci, které ombudsmanka řešit nemůže

Teorii střídá praxe. Přesouváme se k osobnímu příjmu, kde lidé mohou ústně podat podnět nebo stížnost. Má to tu výhodu, že se stěžovatelé nemusejí trápit s tím, jaké náležitosti má podnět mít, to za ně pohlídá pracovník nebo pracovnice úřadu. My žádost ústně nepodáváme, zato si bereme formuláře a zkoušíme podat podnět písemně.

Obsazujeme tiskové centrum, kde se můžeme posadit ke stolům a pouštíme se do vyplňování formulářů. Stížnosti si samozřejmě můžeme vymyslet. „Doufám, že nejste v situaci, abyste musely podávat opravdovou stížnost,“ poznamenává Kvasnicová.

Zkouším si stěžovat na obecní úřad. Bohužel se vzápětí z prezentace dozvídám, že ombudsmanka dohlíží pouze na úřady s působností pro celou ČR. Nicméně většina z mých spolužaček byla se svou stížností úspěšná a do působnosti ombudsmanky se trefila.

„Poměrně hodně obdržených podnětů je mimo naši působnost. V roce 2009 to bylo kolem padesáti procent, loni to bylo třicet šest procent. Je to docela posun. Zvyšuje se povědomí lidí o tom, co můžeme řešit,“ vysvětluje Kvasnicová. Povědomí studentek genderu se po přednášce rozhodně zlepšilo.

Ze všech působností ombudsmanky nás z nějakého důvodu nejvíce zaujal dohled nad vyhošťováním cizinců, přestože s naším oborem souvisí především diskriminace na základě pohlaví. Nejspíš za to může dobrodružná povaha této činnosti. Zaměstnanci ombudsmanky se totiž účastní transportů vyhošťovaných cizinců, a to včetně těch, kteří jsou vyhoštěni soudně, neboť spáchali trestný čin.

Jednu ze spolužaček zajímá, jak vypadají transporty zločinců do zahraničí. Vybavují se mi scény z amerických filmů, kde policisté v civilu přepravují nebezpečné zločince letadlem. Realita se od mých představ vůbec neliší. Vyhošťovaní zločinci, ať už zloději, nebo třeba vrazi, jsou přepravováni většinou letadly a vždy mezi běžnými cestujícími. Zaměstnanci ombudsmanky se čas od času vydají na takový neobvyklý výlet společně s policisty a deportovanými osobami a kontrolují, zda nejsou během přepravy porušována práva deportovaných osob.

Co se týče diskriminace, Kancelář veřejného ochránce práv nejčastěji řeší podněty týkající se sociálního zabezpečení. Tam patří třeba sociální dávky a důchody. „Sociální zabezpečení je nejpopulárnější téma s největší odezvou. Pokaždé, když o něm něco zveřejníme, máme od lidí velké množství reakcí,“ poznamenává Kvasnicová.

Jak jsme se nesetkaly s ombudsmankou

Přednáška po pár minutách končí a my se už nemůžeme dočkat kýženého setkání s ombudsmankou. Původně jsme se domnívaly, že diskuze s ombudsmankou bude hlavním bodem exkurze a zabere nejvíce času, ale před setkáním nám bylo řečeno, že si na nás ombudsmanka udělá čas asi na třicet minut. Třicet minut stačí, hlavní je, že se s ní potkáme, říkala jsem si.

„Vy se těšíte na ombudsmanku, že? Bohužel paní Šabatová musela neplánovaně odjet do Prahy,“ oznamuje Kvasnicová a rychle dodává: „Ale ještě mám pro vás připravenou přednášku o výzkumu a domluvila jsem vám setkání s vedoucím oddělení pro rovné zacházení.“

Výzkumy fungují jako osvěta

Trochu zkroušená ze skutečnosti, že se s ombudsmankou nesetkám, očekávám další přednášející. Přednášku o výzkumu si pro nás připravila socioložka Marína Urbániková, která se podílí na výzkumech zpracovávaných Kanceláří veřejné ochránkyně práv a mimo jiné přednáší na naší fakultě.

Urbániková vysvětluje, že průzkumy nemusí sloužit pouze k akademickým účelům, ale mají i praktické využití. Když někde zmíním, že studuji na katedře sociologie, většině lidí se vybaví sociologické výzkumy. Často se mě ptají, k čemu ty výzkumy vůbec jsou a představují si, že je dělají znudění humanisté, kteří nevědí, do čeho píchnout. Tak to ale není.

Data z výzkumů podle Urbánikové slouží především k poznání něčeho, o čem toho zatím moc nevíme. Například můžeme lépe pochopit, jak funguje diskriminace. Užitečné pak mohou být třeba pro soudce, kteří diskriminaci posuzují, nebo pro právníky, kteří se ji snaží prokázat. Ti samozřejmě nemají čas ani potřebné schopnosti zpracovávat rozsáhlý průzkum o platové nerovnosti, když se zabývají případem ženy, která tvrdí, že má nižší plat, protože je žena. Proto jim mohou posloužit výzkumy realizované Kanceláří veřejného ochránce práv.

Výzkumy mohou fungovat i jako reflexe pro politiky. Výzkumníci ověřují, jestli antidiskriminační zákon funguje tak, jak má, nebo jestli úřady plní svoji funkci. A pokud se objeví nějaký problém, mohou použít data z výzkumů jako argument, kterým politiky přesvědčí, aby se problémem zabývali.

V neposlední řadě slouží výzkumy ke zvyšování veřejného povědomí občanů o jejich právech. „Když uveřejníme výzkum na určité téma, obdržíme pak k danému tématu mnohem víc podnětů,“ komentuje Urbániková.

Gender připadá komplikovaný i odborníkům na diskriminaci

Na závěr se setkáváme s vedoucím oddělení rovného zacházení Petrem Polákem. Kvůli nečekané změně programu se stydíme pokládat otázky a tak si slovo bere Kvasnicová. Zajímá ji, co si její nadřízený myslí o genderových studiích.

„Musím se přiznat, že gender je pro mě jedna z nejsložitějších problematik,“ odpovídá po krátkém zamyšlení Polák. „Genderová studia jsou pro mě zatím polem neoraným, ale velmi důležitým. Rád bych slyšel od studentů a absolventů, co bychom měli zlepšit. Rádi budeme předmětem vašeho zkoumání.“

Jedna ze spolužaček odvádí diskuzi k citlivému tématu kvót pro ženy. Dozvídáme se, že místo kvót se používá spíše pojem „cíl“. Výraz kvóta byl totiž zdiskreditován médii. „Média nám v tomto udělala nevděčnou službu a téma kvót vlastně pohřbila,“ poznamenává Polák. Cíle fungují většinou ve firmách se zahraniční spoluúčastí, čeští zaměstnavatelé toto téma příliš neřeší a je těžké se s nimi o tom bavit. Podle Poláka se diskuze o rovnosti za posledních pár let nikam neposunula.

„Mě osobně trápí téma sexuálního obtěžování na pracovišti,“ navazuje Polák. „Velice často končí odchodem ženy, která je ze své situace zdrcená a unavená. Naše země na tom tratí, protože investovala do jejího vzdělání.“ Za jeden z největších problémů v české společnosti považuje fakt, že ženy obtěžování neoznamují, protože nevěří na změnu. Úřady a soudy mnohdy stížnosti neřeší správně a to vede ke skepsi. „Oběti nechtějí peníze. Politici nám často předkládají obraz ženy, která chce vysoudit miliony za sexuální obtěžování. Nám se ale nestalo, že by někdo přišel a řekl, že chce vysoudit peníze. Ti lidé chtějí změnu, chtějí, aby se něco přestalo dít,“ uzavírá diskuzi Polák.

Nakonec si ještě uděláme společnou fotku a rozcházíme se každý jiným směrem. Mířím na další přednášku, ale myšlenkami zůstávám v Kanceláři veřejného ochránce práv. Vymazávám z hlavy představy, které jsem si o této instituci udělala prostřednictvím médií a nahrazuji je zkušenostmi, které jsem získala během exkurze. Překvapuje mě, jak malá část z toho, co by úřad ombudsmanky chtěl sdělit světu, se skutečně dostane k široké veřejnosti.

blog comments powered by Disqus