Brněnští studenti zapálili svíčku i na pražském Albertově

Do rubriky Ostatní napsala Viktorie Melicharová (Středa, 23. listopad 2016)

V jedenáct hodin dopoledne ve státní svátek se v šedivém listopadovém ránu davy lidí snaží dostat na pražský Albertov. Po dlouhé době se výrazně oteplilo, a přesto tolik lidí oželelo možná jednu z posledních příležitostí vyrazit na prodloužený víkend na chalupu. Místo toho lidé zamířili na Albertov, kde se pod záštitou Karlovy univerzity konalo setkání studentů, kteří chtěli důstojně uctít památku sedmnáctého listopadu, Dne boje za svobodu a demokracii.

Organizace se ujali akademici Karlovy univerzity, kteří tak reagovali na situaci z loňského roku, kdy studentům nebylo umožněno přistoupit k pamětní desce se symbolickým nápisem „Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?“. Rektor UK Tomáš Zima ve svém projevu věnovanému studentům pronesl, že něco takového je z morálního hlediska nepřípustné a že jako člen akademické obce nemohl dopustit, aby se taková situace v letošním roce opakovala. Zima nebyl jediný, kdo toho dne ve svém projevu odkazoval na události z minulého roku. Na loňské oslavě státního svátku byl totiž, kvůli přítomnosti nejvyšších politiků, vybudován mezi pódiem a shromážděním provizorní plot, který příchozím zamezil přístup nejen k hlavní stagi, ale i k oné pamětní desce.

Kromě Tomáše Zimy si bouřlivé ovace vysloužil i rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek. Rektor MU se ve svém projevu otevřeně vymezil proti politice Andreje Babiše, čerstvému poslaneckému návrhu na „ochranu císařského majestátu“ nebo proti panujícímu strachu z imigrantů. Kromě současné politické situace hovořil ale docent muzikologie také o historii českého státu nacházejícího se po většinu doby své existence pod nadvládou autoritářských režimů, kdy jedinými centry svobodného myšlení byly univerzity. Rektor vyjádřil obavu, že se jako národ vzdalujeme hodnotám liberální demokracie pod tlakem různých autoritářských tendencí a že věří, že univerzity těmto tlakům odolají a budou i nadále sloužit společnosti jako prostor, kde je možné, ba dokonce žádoucí, projevit vlastní názor a vést diskuze o složitých tématech a problémech současného světa.

Místopředsedkyně studentské rady vysokých škol Barbora Stuhlová na závěr své řeči pozvedla lampion, který původně darovali studenti Filozofické fakulty MU ministryni školství Kateřině Valachové. Tímto gestem chtěla Stuhlová symbolicky vyjádřit jednotu akademické obce. Kromě zástupců univerzit a místopředsedkyně studentské rady k příchozím promluvil i bývalý český politik Petr Pithart, jenž ve své řeči vyjádřil dnešním studentům absolutní důvěru, že by v době krize vzali situaci pevně do svých rukou.

Řečníci také připomněli, že státní svátek neodkazuje pouze na revoluční rok 1989, ale také na událost z roku 1939, kdy byly na rozkaz Hitlera uzavřeny české vysoké školy, zatčeni akademičtí představitelé i studenti, mnoha lidem bylo ublíženo a devět představitelů akademické obce pro výstrahu popraveno.

Na závěr v reakci na aktuální politické dění přečetl student Právnické fakulty Lukáš Kostínek manifest sepsaný vysokoškoláky. Kostínek vybídl studenty, aby se po skončení programu k manifestu připojili svým podpisem.

V hustém davu pod pódiem se ale rozhodně nenacházeli jen vysokoškoláci. Početnou skupinu tvořily rodiny s dětmi nebo hloučky dospělých ve středním věku, na druhé straně potom i spousta těch, kteří ještě nedisponují volebním právem. I přesto, že bylo uctění památky hlavním bodem programu, dorazili na Albertov lidé rozdílného věku z různých důvodů. Středoškoláci snad kvůli prezentaci vysokoškolských spolků, která se konala od jedenácti hodin dopoledne. Ti, co 17. listopad 1989 ještě pamatují, si přišli připomenout atmosféru, která před sedmadvaceti lety přerostla v onu demonstraci za svobodu. A přišli i lidé třeba jen na chvíli pobýt v centru společenského dění. Ať už však byly důvody příchozích jakékoli, všichni dohromady cítili potřebu vyjádřit nesouhlasný postoj s některými politickými kroky, které byly v poslední době učiněny. Ti, co si svou svobodu sami nevybojovali, děkovali svým rodičům, kterým vděčí za možnost žít v demokratické zemi. Mluvilo se také o občanské povinnosti spjaté se současnými politickými tlaky, které ve společnosti čím dál intenzivněji pociťují. Lidé ze starší generace, kteří zažili revoluční rok se zmínili o obavách, že zákony, které jsou v posledních letech schvalovány, se začínají nebezpečně podobat těm, které před pár desetiletími schvalovali komunisté. Komunisté, jež představovali páteř bývalého režimu spjatého s nesvobodou, ve kterém spousta příchozích prožila většinu svého života a nerada by se vracela zpět.

Poslední potlesk si vysloužil sbor UK, který zazpíval studenstkou hymnu Gaudeamus igitur. Rozcházející se dav si snad ze slov písně i řečníků odnesl víru, že stejně jako se v textu hymny uctívá republika a ti kdo ji řídí, máme snad i my dnes ještě v politice komu důvěřovat a na čí počest zapálit pod pamětní deskou na Albertově svíčku.