Recenze: Jsou Fantastická zvířata opravdu fantastická?

Do rubriky Kultura napsala Ketrin Jochecová (Neděle, 4. prosinec 2016)

Roztomilí kleptomanští hrabáci, zlatá 20. léta a jeden potrhlý mudla, který se do toho všeho připletl jen náhodou. Svět kouzel se vrátil, ale tentokrát už bez Harryho Pottera.

Celým snímkem prostupuje ikonická hudba, která bravurně podtrhuje všech osm částí filmové ságy o mladém čaroději. Tento promyšlený tah se tvůrcům velice vydařil. Potterovi fanoušci se nechají pohltit známými tóny a vtáhnout do příběhu, který nabírá rychlé tempo. A jakmile přijde na řadu hrabák (pro neznalé kouzelnického světa – vychytralý tvor, něco mezi krtkem a ptakopyskem, jehož nejoblíbenější činností je kradení třpytivých věcí) s dalšími kouzelnými potvůrkami, Fantastická zvířata si diváka naprosto získávají.

Zápletka filmu není nikterak překvapivá. Máme tu skupinku statečných hrdinů, jež dohromady svede náhoda, nespravedlivé obvinění, zloducha v přestrojení, který je odhalen, a šťastný konec. Nemůžeme však hlavního hrdinu hned zabít, když nás čekají další čtyři pokračování, co by to pak bylo za zábavu?

Děj se odehrává ve 20. letech v New Yorku, kam přijíždí magizoolog Newt Scammander za účelem nasbírat nové informace o kouzelných tvorech do své knihy Fantastická zvířata a kde je najít. V zavazadle, které se podle potřeby zvětšuje, s sebou přiveze sbírku magických mazlíčků. Některá zvířátka ovšem z kufříku uniknou a pokusí se prozkoumat město na vlastní pěst, přičemž se jim podaří celý kouzelnický svět málem odhalit. Pravou identitu ústředního padoucha s velmi, velmi, opravdu velmi špatným účesem (tak špatným, že někteří v něm nepoznají jednoho z nejznámějších herců) se dozvídáme až na konci – k jeho štěstí, protože jinak by svou autoritu ztratil hned na začátku snímku. Eddie Redmayne ve své hlavní roli přesvědčivě ztvárňuje „ťulpase“, který si rozumí víc se zvířaty než s lidmi, a za zmínku stojí také obdivuhodné herecké výkony Dana Foglera v roli mudly Jacoba Kowalskiho a Ezry Millera jako sirotka Credence.

Tradiční příběh ozvláštňují netradičně propracované vizuální scény, které v celkovém vyznění nehrají příliš velkou roli, ale dodávají příběhu nezaměnitelnou čarovnou atmosféru. Příkladem mohou být roztomilá zvířátka. Kdo by se taky nenadchl pro přítulného lenochodího Yettiho, jenž se umí zneviditelnit anebo kouzelné myšky z novin, které se rozcupují na kousky. Kromě hudby jsou to právě tyto detaily, jež přenáší fanouška kouzelnického učně na křídlech nostalgie zpátky do Bradavic, a divákovi Harrym Potterem nepolíbenému zprostředkují vizuální zážitek.

Ani smysl pro detail však nedokázal vyvážit nedotaženou zápletku, která se divákům především v druhé polovině filmu snaží nabídnout nenápadité a za vlasy přitažené vysvětlení hostitele „beztvaré temné magické síly“. Prapodivné rozuzlení příběhu ovšem s velkou pravděpodobností není konečné, neboť nás čekají ještě další pokračování.

Film je plný nenuceného humoru, který dokresluje pohádkovo-rodinný ráz snímku. Temnou a bezútěšnou atmosféru, na kterou jsme zvyklí zejména z pozdějších dílů Harryho Pottera, ve Fantastických zvířatech nenajdete. Vizuálno však s potterovskými filmy soupeří a v některých případech je hravě strčí do kapsy. Je však opravdu na místě snímky vzájemně porovnávat? Zatím to totiž vypadá, že Fantastická zvířata si ze ságy půjčují jen prostředí, ale jinak si jdou svou vlastní cestou. A i přes některé problémy se jim to daří, i když srovnání se svými slavnými fimovými předchůdci se samozřejmě vyhnou jen stěží.