Únikové hry jsou zkouškou vztahu i inteligence | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 25. ročník

Únikové hry jsou zkouškou vztahu i inteligence

Do rubriky Ostatní napsala Marie Drahoňovská (Středa, 30. listopad 2016)

Stojím uprostřed malé místnosti, asi pět krát sedm metrů, a nešťastně se rozhlížím okolo sebe. V hlavě mi to šrotuje a oči kmitají z rohu do rohu. Na počítačové obrazovce se odečítá čas. Zbývá sedm minut a bude konec. Jeden ze tří zámků naší skupině stále brání k otevření skříňky, jejíž obsah by nám pomohl dostat se ven. Zrychluje se mi tep, a to i přes to, že až se časomíra zastaví, nečeká mě smrt. Při nejhorším jen ponížení. Nacházím se totiž uvnitř únikové hry s názvem „Divoký západ“ a do místnosti jsem se spolu s dalšími kamarády nechala zavřít dobrovolně, a o co hůř, dokonce jsme si za to zaplatili.

Sedmdesát minut v Paříži

U počítačové obrazovky v předsálí už mi srdce bije ve správném rytmu. Přesto, že na obrazovce je tma, dva dívčí obličeje, včetně toho mého, ji bedlivě sledují. Spolu s průvodkyní, jak si říká slečna, která hosty nejprve zamkne do temné místnosti, a pak se baví jejich zoufalstvím, jsme právě vpustily do hry další dvojici. Moje úniková hra už skončila, a tak klidně, ale s pochopením, sleduji ty dva odvážlivce, kteří se snaží uniknout z hry „Tajemství Paříže“. Hra začíná ve tmě. Hráči jsou vybaveni malými baterkami, pomocí nichž se snaží nejprve najít klíč ke světlu. „Z téhle únikovky se ven dostal zatím jen jediný pár, rozluštit všechny tajenky ve dvou je fakt náročné,“ vysvětluje mi mladá brunetka Jana se záhadným úsměvem. Jako průvodkyně musí hru znát velice dobře. Jejím úkolem je celou dobu sledovat živý záznam ze skrytých kamer v místnosti a v případě nutnosti podat hráčům nápovědu.

Zahledím se na pár na obrazovce o něco pozorněji. Tvář štíhlého, vysokého chlapce se rozzářila v očekávání. „Prohlédněte si truhlu pořádně, ze všech stran,“ čte nahlas nápovědu, která jim bliká na obrazovce v místnosti. Vrhá se k bedně a vehementně ji obrací. Dívka k němu hned přispěchá a zvědavě ho sleduje. Konečně nachází první indicii a místnost zalije světlo. To je potěšením i pro nás sledující, protože přeci jen tmavá obrazovka už začínala být trochu únavná. „Už jsem měla strach, že dneska zůstanou celou hru po tmě. Prý jsou na únikové hře poprvé, to bývá vždy zdlouhavější. Člověk si nejdřív musí uvědomit, jaký druh tajenek používáme, trochu se zorientovat,“ komentovala Jana scénář, který už zřejmě sleduje po xté.

V současnosti se Brno chlubí celkem deseti společnostmi, které únikové hry neboli Escape Games, nabízí. „To je ale poměrně novinka, ještě nedávno tu byly hry jen tři. Teď se to hrozně rozmáhá,“ povídá Jana s nadšením. Moje milá průvodkyně byla součástí zkušebního týmu v centru Locksmith Escape, které v současnosti nabízí dvě únikové hry. Ten musel hry otestovat, vychytat veškeré mouchy, aby se nestalo, že některá tajenka nebude fungovat. „Je dobré, že skutečně vím, jaké to je, být uvnitř té místnosti. Lépe tak mohu odhadnout, jak pomoci účastníkům hry,“ přikyvuje důležitě s pohledem upřeným na obrazovku.

Náhoda je blbec

Kromě hry „Tajemství Paříže“, nabízí centrum únikových her Locksmith Escape ještě „Divoký západ“. Ten je vhodný i pro celé rodiny, jelikož je v něm méně tajenek a hráči se tak častěji dostanou ven z místnosti ve stanoveném čase. Všechny tajenky je třeba domyslet do posledního detailu tak, aby skutečně hráče navedly ke správnému řešení.

I tak se ale stává, že někdo promyšlený plán organizátorů obejde. „Jednou se nám například stalo, že po desítkách odehraných her jeden tým asi omylem ohnul jednu stránku v knize, která je pouze dekorací, další tým, který šel po nich, tuto stránku odhalil a zadal číslo stránky do zámku a ono sedělo! Člověk si řekne, že to ani není možné, ale občas se něco takového stane. V zapálení pro hru dokážou hráči vymyslet všechno možné. Kolikrát si průvodce, který sedí u obrazovek a hlídá, říká, kde ta čísla berou?“ vysvětluje průvodkyně.

Manželství, nebo rozchod?

„Dáš si brusinku?“ strká mi už trochu znuděná Jana pod nos voňavý pytlíček s drobným ovocem. Beru si jich hrstku a propadám se hlouběji do svého křesla. Střídavě pár na obrazovce pobízím k větší akci, neboť je už tak trochu lituji. „Někdy mívám i docela strach. Třeba jednou se mi pár v místnosti pohádal tak, že se málem poprali! Když se pak z místnosti dostali, ptali se mě, jaká je mezi účastníky v páru po hře rozvodovost,“ směje se průvodkyně. V hlavě se vracím ke chvíli, kdy jsem já sama byla zavřená uvnitř „únikovky“, kromě jiných i se svým přítelem.

…Zoufalství nabírá na obrátkách. Stojím uprostřed místnosti a moje oči se vydávají zas a znova na procházku po obvodu místnosti. Všichni moji spoluhráči řeší nějakou z tajenek. Tu a tam se z nějakého rohu ozve vítězoslavné „Mám to!“ nebo „Ahá“. Jen já zůstávám nehybně stát. Pitomá hra, říkám si v duchu, když deprese z vlastní neschopnosti dosahuje svého vrcholu. Naštvaně zahlížím na přítele, který si vesele něco luští u šuplíku. Úniková hra byla jeho nápad. Spíše pro lepší pocit beru do rukou Rubikovu kostku. Skládám strany podle barvy. Najednou se na nich začnou rýsovat čísla, které na kostku někdo napsal dříve, než ji zákeřně rozmíchal. „Tři pět osm! Zadejte tam tři pět osm!“ křičím nadšeně po chvíli točení a cvakání. Další zámek je otevřen…

Únikové hry vznikly v Japonsku v roce 2007. Od té doby je napodobují na mnoha místech po celém světě. Podle Janiných slov konkurence dělá reklamu konkurenci. „Podle mě není možné udržet finančně více než pět herních místností. To se stává pořád, že hráči něco rozbijí. Proto kdo si oblíbí "únikovky“, tak vždy skončí u konkurence, protože na jednu hru můžete jít jen jednou. Jakmile odhalíš tajemství, nemá smysl hrát tu stejnou hru znova," vzdychá si Jana. Pak mi vysvětluje, že inspiraci pro jejich hry berou nejen z obchodů s hlavolamy, ale i z běžných táborových her.

Smůla ve hře, štěstí v lásce?

Na počítačové obrazovce se odečítají vteřiny poslední minuty. „Prosím, ať se nechají vyfotit,“ špitá Jana, která už ví, že hrající pár se „Tajemství Paříže“ nedozví. Zároveň tuší, že nebudou mít ani zájem si hru za doplatek prodlužovat. Fotky účastníků se zveřejňují na facebookových stránkách centra a přispívají k propagaci. „Mně se ještě nestalo, že by se někdo nechtěl vyfotit, tak snad to dnes nebude poprvé,“ zkoumá s nosem až na obrazovce rozpoložení páru. „Zbývá jim toho ještě opravdu hodně, potřebovali by tak ještě jednou tolik času,“ konstatuje nakonec s mlasknutím. Já je ale chápu, úplně se dokážu vžít do jejich situace. Však jsem v ní taky byla.

…Poslední setinka na obrazovce se odečetla. Dveře místnosti se rozlétly a v nich stála naše průvodkyně. „Čas vám vypršel, budete chtít hru o deset minut protáhnout?“ ptá se slečna průvodkyně nejistě. Na mém obličeji musí být znát, že se mi do toho nechce. Posledních několik minut jsme všichni jen seděli u šuplíku s šifrou a trápili se, jak dál. Copak by nám nějakých deset minut navíc ještě mohlo pomoct? Ale zbytek mé skupiny má na to asi jiný názor, a tak hru prodlužujeme. Tichá brunetka za sebou zase zamyká dveře. Trvá to necelou minutu. „No jasně! Vždyť to je takhle!“ zaraduje se partner a já se dmu pýchou. „Sedm, čtyři, devět,“ nadiktuje kód a poslední zámek je odemčen. V něm jsou klíče ke dveřím. Dokázali jsme to!

Pár, který se snažil uniknout z „Tajemství Paříže“, sice hádanku nerozluštil, nakonec se alespoň nechal vyfotit. „Tak dobrá, ale jen když se budeme moct zakrýt maskami, aby nás nikdo nepoznal,“ souhlasí slečna. „Bylo to vážně těžké,“ přikyvoval smutně mladý muž. Víc se jim s námi ale povídat nechtělo. Zkoušku vztahu ale splnili na výbornou, říkám si, když ruku v ruce odcházejí a zaklapnou se za nimi dveře.

blog comments powered by Disqus