Ať promluví tvá fotka | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 25. ročník

Ať promluví tvá fotka

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Zuzana Kašparová (Pondělí,  5. prosinec 2016)

Rannímu Brnu dodávají energii davy spěchálků s pracovními aktovkami, jen před kavárnou u Žambocha postává skupinka mladých lidí. Pozorovatele upoutá pouze výrazná gestikulace, která utváří dynamiku skupiny. Zanedlouho vcházejí do kavárny a sedají si na židle rozmístěné do kruhu. Namísto klasického zvolání „Ticho!“ učitelka prudce dupne a skupina se začne soustředit. Projekt s neslyšícími může začít.

V kavárně u Žambocha bývá tišeji něž v jiných kavárnách, ale o to více je tam živo. Znaková řeč neslyšících, kterým je kavárna uzpůsobena, je pro nezasvěceného dramatická podívaná. Kromě řeči těla zaujme i bohatá mimika.

Dnes je tu živo také díky studentkám Fakulty sociálních studií, které si pro skupinu složenou ze slyšící i neslyšící mládeže připravily workshop. „Chtěly bychom tu dnes během aktivit společně s účastníky vytvořit zadání, podle kterého budou následující dva týdny fotit. Poté se opět sejdeme a vybereme fotky na závěrečné výstavy,“ vysvětluje Lila, jedna z organizátorek projektu „Ať promluví tvá fotka“.

Hned první aktivitou je tichá pošta. Tentokrát však opravdu tichá. Účastníci si překreslují na záda obrázky a se smíchem nad závěrečným výtvorem si všichni sedají energicky zpátky na svá místa a nadšeně si losují jeden z papírků připravených pro další aktivitu. Na lístečcích objevují různé společenské role, některým se hrne krev do tváře. „Zkuste se do své role vžít,“ upřesňuje Lila a tlumočnice se energicky bouchá do hrudi. Tváře ještě více brunátní. „Budu vám pokládat otázky. Vy buďto postoupíte ke mně nebo zůstanete na svém místě. Záleží na tom, jak si myslíte, že by odpověděla vaše nová osobnost,“ vysvětluje organizátorka zapáleně a tlumočnice si ve snaze zachytit všechny zvídavé pohledy stoupá na vratkou židli. „Snad to vydrží,“ směje se.

Vyhodnocování aktivity jde rychle. Když jedna z dívek prozradí svou roli prostitutky, tak je ticho poprvé opravdu prolomeno skupinovým smíchem. „Ve společnosti na tom všichni, jak vidíte, nejsme stejně. Zkuste vyfotit jaká bariéra je pro vás samotné ta největší,“ zadává Lila první fotografické zadání a druhá z pořadatelek už po zemi rozmisťuje barevné papíry. Není na co čekat, všichni se těší na další aktivitu.

Kariéra. Láska. Přátelství. Úspěch. Všem zúčastněným běhají oči po heslech na podlaze. Vybírají si, která jsou pro ně nejdůležitější. Z původních sedmi musí účastníci zvolit první tři. Někteří nevědí, po kterém sáhnout, a tak se nervózně koukají k sousedovi, jenže není co opisovat. „Vaše vybrané hodnoty zkuste doma vyfotit,“ vyzývá je ke kreativitě druhá organizátorka. Všichni po sobě házejí vyděšené pohledy. Tmavovlasá tlumočnice čelí návalu dotazů, zdali to mohou fotit s přáteli či jestli je pojetí čistě individuální.

Po třetí a závěrečné aktivitě všichni končí s papírkem na těle. Na každém papírku je jedna otázka, kterou si účastníci vzájemně vybírají. „Co nebo kdo tě inspiruje?“ Končí na zádech menší brunetce s kulatými brýlemi. Kdo by čekal odpověď, tak by se nedočkal. Ne dnes. Odpovídat se totiž bude zase jenom přes fotografie.

„K čemu tohle vlastně je?“ ptá se útlý mladík s naslouchátkem. „Vždyť neslyšící nebo špatně slyšící jako já jsou jako všichni ostatní, jsme prostě normální,“ dodává s otazníky v očích. „No právě, tak bychom to měli ukázat i ostatním, nemyslíš?“ usmívá se Lila a máváním se loučí s odcházející mládeží

blog comments powered by Disqus