Mimořádné nadání nemusí být jen branou ke štěstí, ale i handicapem

Do rubriky Minitéma napsala Michaela Juračáková (Úterý, 11. duben 2017)

Docentka Šárka Portešová je vývojová psycholožka, která se dlouhodobě zabývá psychologií rozumově talentovaných dětí. V rámci výzkumného Centra MU pro rozvoj nadaných dětí pomáhá s týmem doktorandů odhalovat intelektové nadání u dětí, učí rodiče a pedagogy, jak s takovým dítětem pracovat a na co si dát pozor.

Jak se pozná nadané dítě?

Typická otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď. Není žádná sada společných znaků, podle které bychom nadané děti identifikovali. Mimořádné intelektové nadání se navíc nedá určit podle výše IQ, ale podle specifických projevů, které jsou u každého dítěte jiné.

V jakém věkovém období dítěte je již možné rozlišit zvláštní nadání?

První projevy jsou u některých viditelné už v útlém věku, okolo tří až čtyř let, a všimnou si jich i rodiče. Dítě se zajímá o písmena a čísla, ještě před vstupem do školy umí číst, psát, počítat. Mívá bohatou slovní zásobu, vynikající paměť a složitěji se vyjadřuje. Talent se může projevit i později, o to je pak ale složitější ho rozpoznat, jelikož děti často maskují své schopnosti, aby nevyčnívaly z kolektivu.

Existují testy, které mimořádné nadání dokážou odhalit?

Diagnostická a poradenská praxe v Česku nedisponuje dostatečně kvalitními a psychometricky ověřenými metodami. Klasické IQ testy jsou určeny pro průměrnou populaci, tudíž nedokážou změřit extrémní schopnosti nadaných dětí. Spolu s kolegy z výzkumného centra MU, se ale snažíme takové testy vytvářet, čímž chceme pomoci školám, co nejdříve nadané žáky najít a rozvíjet jejich talent.

Pokud je dítě diagnostikováno jako mimořádně nadané, co následuje?

V legislativě ČR se v současnosti nejvíce upřednostňuje inkluze žáka do běžné třídy nebo možnost přeskočení třídy. Možná je také dílčí akcelerace, kdy dítě dochází do vyšších tříd jen kvůli určitému předmětu. Od trendu speciálně zaměřených škol se postupně upouští. Populární se dnes stávají různé mimoškolní aktivity a náročnější kroužky vytvořené přesně podle potřeb nadaných dětí.

Kolik mimořádně nadaných dětí je v České republice?

Uvádí se zhruba dvě až tři procenta z celkové populace. Identifikovaných je však pouze tisícovka, což je hrubý nepoměr. Většina nadaných dětí, tak nezíská potřebnou péči, která by odpovídala jejich vzdělávacím potřebám a rozvíjela nadání.

Jaká je podpora nadaných dětí ze strany ministerstva školství?

Mám pocit, že to hodně souvisí s inkluzí. Od nového školního roku byla zavedena nová legislativa, která preferuje společné vzdělávání všech v rámci klasického vzdělávacího proudu. Na mimořádně nadané žáky se však zapomíná. Mají přece jen jiné potřeby a měli bychom myslet na to, jak je vzdělávat. Ne plýtvat jejich potenciálem, který by jednou mohl být budoucností společnosti.

A co pedagogové? Jejich role je při práci s nadanými žáky jistě klíčová.

Klíčovou roli samozřejmě mají, hned vedle rodičů. Bohužel na pedagogických fakultách nebývá zaveden žádný specifický vzdělávací program zaměřený na nadané žáky, který by musel každý učitel absolvovat. Většina tak nadané dítě nerozpozná, což je na druhou stranu velkým paradoxem. Každý se za svou učitelskou kariéru musí alespoň s jedním takovým žákem setkat.

Jak své nadání vnímají samotné děti?

Většina dětí se chce rozvíjet a naopak je pro ně velkým trestem, když jim to není umožněno. Často musí čekat na ostatní a marní tak svůj čas. Nadané děti nepotřebují být ve speciální škole, ale potřebují takový program výuky, aby je bavil a nenudily se. Jinak může dojít k problémům v chování, agresi, zvýšené nervozitě a dalším komplikacím. V podstatě si nedostatečně náročnou výuku zpestřují zlobením.

Mají děti problém začlenit se do kolektivu?

Někdo se zapojí do běžného kolektivu bez problému, jiný to nezvládne a své schopnosti rovněž rozvíjí, až najde vhodného partnera nebo kamaráda, se kterým prožitky sdílí. Je vždy dobré, když nadané dítě ví, že není jediné svého druhu. Jsou to citliví, vnímaví lidé, kteří někdy komunikují poněkud nesrozumitelně a nemusí se vždy dočkat pochopení ostatních. Vysoké nadání a inteligence mohou proto být i handicapem.

Musí být děti nějakým způsobem motivovány, nebo svůj talent dokáží uplatnit samy?

Pokud u dítěte najdeme nějaký typ nadání, neznamená to hned, že jde o dalšího Einsteina. Identifikujeme určitý potenciál, ale nevíme, jakým způsobem ho dítě samo uplatní. Jsou jedinci, kteří mají silnou motivaci už sami v sobě. Dále ti, co hledají určitou možnost, kde by se mohli uplatnit, a my jim přitom pomáháme. Nakonec jsou ale i děti, které nejeví žádný zájem a ubíjí svůj čas aktivitou, která s hlavním talentem vůbec nesouvisí. Opět záleží na jednotlivci.

Co byste doporučila rodičům i pedagogům nadaných dětí?

Jak u rodičů, tak pedagogů je důležité najít si na dítě čas. Zajímat se o něj, sledovat ho a rozvíjet. Být otevřený veškerým podnětům v souladu s vlastním přesvědčením a citem.