Těžké životní situace mnohdy rezonují více než slova

Do rubriky Kultura napsala Eliška Koukalová (Úterý, 4. duben 2017)

Žádné přehnaně zveličené příběhy, ale obyčejné problémy všedních lidí. Na první pohled běžné situace, které promlouvají k divákům samy o sobě, byly představeny jako další z inscenací Studia Marta, scény Divadelní fakulty JAMU v Brně. Studenti činoherního herectví předvedli celorepublikovou premiéru současné litevské hry Několik rozhovorů o (Kristu), ve které hlavní roli sehrává strach.

Hra začíná, herci jeden po druhém nastupují na podium. Každý z nich při příchodu vyřkne svou největší obavu a zaujímá předem stanovené místo. Místo naproti člověku, se kterým je v průběhu hry postava spjata. Při vstupu na jeviště zaznělo: „Bojím se, že máma umře.“ Vzápětí: „Bojím se, že je tu nechám samotné.“ Dvojice tak daly jméno svému strachu dříve, než celá hra mohla vůbec začít. Díky tomu se divák ocitá přímo v ději, díky tomu postavám najednou rozumí.

Současná litevská autorka Teklė Kavtaradzė vystavila aktéry osobní konfrontaci s neznámou a nelehkou situací. Krátké náhledy do osudů všech obsazených se živě střídají, což vyžaduje divákovu stálou pozornost. Všechny dílky mozaiky příběhů spojuje postava Liudase v podání Tomáše Žilinského. Všem postavám dodává řád a jejich osudy pomyslně řídí. Jestli právě symbolika jeho činů nahrazuje úlohu Krista uvedeného v závorkách, musí každý posoudit sám. Autorka postavu přiblížila i mladší generaci jako dýdžeje pouštějícího diskotékovou hudbu. Občas hudbu zpomalí a s ní se zpomalí i pohyb postav. Nebo melodii přeruší úplně, postavy se zastaví a Liudas využije příležitosti pohrát si s jejich osudy. Někomu do rukou položí knihu, jinému láhev vína. Každá z rekvizit má souvislost se strachem či problémem aktéra.

Kavtaradzé v názvu jméno Krista záměrně umístila do závorek. Můžeme v tom nalézt hned několik symbolik. O víře se lidem v současné době úplně nechce mluvit nebo se o ni nezajímají. Tak či onak, mají problém vést diskuzi o dané problematice a nevyhýbat se tomuto tématu. A protože se postavy ve svém životě octly doslova na křižovatce, byla by pro ně víra možná jedním z východisek. Ostatně do tvaru kříže či křižovatky situovala Magdaléna Peráčková i scénu, kterou sestavila ze dvou křižujících se dřevěných mol.

Hra se žánrem podobá road movie, jakékoli členění je však potřeba brát s lehkou nadsázkou, jelikož se nejedná o movie. Děj dramatu je celkově velmi roztříštěný, nikoli však chaotický. Situace mladých lidí lze chápat hned z několika úhlů. Právě díky snadnému porozumění, věrným hereckým výkonům a především uvěřitelným situacím má hra co nabídnout obecenstvu všech věkových kategorií. Režisérka Sára Čermáková shrnuje inscenaci jako příběh o mladých lidech nejen pro mladé lidi. Právě opravdovost děje vede diváka k zamyšlení nad podstatou života, víry a radosti. Nabádá k vděčnosti a touze prožít život v celé šíři jeho spektra.