Absolventské hvězdy aneb co s titulem ze sociálních věd

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Ketrin Jochecová (Úterý, 25. duben 2017)

Píle, cílevědomost a zapálení pro věc je dovedly tam, kde se nyní nachází. Úspěšní absolventi Fakulty sociálních studií v rámci Dnů fakulty vzpomínali na svá vysokoškolská léta a následně představili oblast jejich současné práce.

„Paliativní péče vznikla v 60. letech minulého století jako revoluce v rámci zdravotnického systému. Skupina lidí se rozhodla postarat o nevyléčitelné nemocné pacienty a pomoci jim využít zbylý čas co možná nejlépe,“ uvedl svůj výstup absolvent katedry psychologie a zakladatel Centra paliativní péče Martin Loučka. Rád vzpomíná na možnost upravovat si studium na Fakultě sociálních studií podle svých potřeb a motivující přístup vyučujících. Dle jeho slov jej fakulta dostatečně vybavila k doktorskému studiu na britské Lancaster University. V České republice poskytují paliativní služby hospice, kam se ale dostanou pouhá tři procenta obyvatel. „V současné době se v rámci Centra paliativní péče zabýváme rozšířením hospicové myšlenky i do klasických nemocnic a věnujeme se také výuce lékařů a zdravotních sester s rozvíjením jejich kompetencí, jakým způsobem zacházet s pacienty v takto vysokém životním stádiu, mimo jiné také s jejich rodinami.“

Pracovní zápřah až devatenáct hodin denně a despekt ze strany přátel, jež ji přesvědčovali, že s titulem ze sociálních věd práci nenajde. Jana Honková je dnes projektovou manažerkou v brněnské pobočce IBM a má za sebou práci v Oddělení jaderné politiky bruselského velitelství NATO, Evropské obranné agentuře či na utažské vojenské základně. „Nastoupila jsem na práva, ale současně jsem si vybojovala, že nastoupím i na mezinárodní vztahy. Okolí se na mě najednou začalo dívat jinak. Opět jsem byla ta chytrá mladá žena, která racionálně uvažuje a buduje si prestižní kariéru právničky,“ hovoří svých vysokoškolských začátcích absolventka mezinárodních vztahů, „ale současně jsem si stranou držela dva až dětinské koníčky, a tím byl tanec a mezinárodní vztahy.“ Díky tvrdé práci, podpoře rodiny a fakulty Jana Honková publikovala svou bakalářskou práci, obdržela Cenu děkana pro nejlepšího studenta a získala stipendium pro studium ve Spojených státech. „Ve Washingtonu se začaly otevírat dveře pro mě až pohádkových institucí. Uvědomila jsem si, že se člověk může v životě uplatnit i bez titulu z „pořádného“ technického oboru,“ myslí si Honková.

Fascinace prostředím „brněnského Bronxu“ přivedla Davida Oplatku k práci terénního sociálního pracovníka v romském středisku Drom, odkud pokračoval do vládní Agentury pro sociální začleňování a po třech letech se stal ředitelem Občanské poradny Brno. Absolvent Katedry sociální politiky a sociální práce ve své práci využil oba vystudované obory. Jeho politická kariéra začala zakládáním spolků a pokračovala vstupem do Strany zelených, v roce 2014 se stal radním v lokalitě Brno-střed. „Jsem aktivní také občansky, od roku 2012 se podílím na pořádání pouličního festivalu Ghettofest. Jeden z produktů naší spolupráce je dílo Kateřiny Šedé, Průvodce brněnským bronxem. Snažíme se zachytit změnu lokality, která se z vyloučené stává atraktivní, a do níž se stěhuje mnoho nových lidí,“ dodává David Oplatek.

Jaké je pracovat jako politický poradce? Absolvent politologie a žurnalistiky Jan Pacas o tom ví své. „Mým úkolem je zajistit, aby se o mých klientech pozitivně psalo v novinách a hezky mluvilo v rádiích a televizi,“ říká. Stejně jako další studenti se i Jan Pacas setkal s otázkou: „A co s tím titulem z politologie a žurnalistiky budeš dělat?“ Odpověď na to podle něj může i být i prosté nevím, protože vaše budoucí povolání ještě nemusí být vymyšleno. „Pokud studujete například gender a bezpečnostní studia, kdo může říct, že v budoucnosti nebudete odborníkem na začleňování žen do bezpečnostních složek?“ Jan Pacas pomáhal s kampaní stranám ODS, ANO i TOP 09, a v letošních podzimních volbám bude propagovat ČSSD na Jižní Moravě. „Přijít s takovým pestrým resumé do ČSSD bylo trochu zvláštní, ale nakonec to klaplo,“ vypráví Pacas o své zkušenosti na pohovoru.

Absolventka žurnalistiky Tereza Strnadová vystoupila s příspěvkem Novinadřina, jehož název dle jejích slov přesně vystihuje novinářskou práci. Úspěšná žurnalistka pracovala v novinách již za studia: „Musela jsem skloubit školu a práci, ale naučila jsem se tak pracovat pod tlakem a za časového presu.“ Po angažmá v brněnském deníku Rovnost a MF Dnes dostala možnost se uplatnit v pořadu 168 hodin. „Byly to čtyři roky skvělé práce, ale také dřiny, bez jediného volného víkendu. Před rokem jsem přestoupila do pořadu Reportéři ČT,“ vzpomíná Tereza Strnadová, která za sebou zanechala ne jeden úspěch. Ve spolupráci s novinářem Jankem Kroupou například odhalila chystaný stamilionový podvod, v němž hlavní úlohu hrál tehdejší náměstek ministra obrany Jaroslav Kopřiva. Na otázku z publika, zda má hroší kůži, Tereza Strnadová odpovídá, že ne. „Já jenom vypadám, že ji mám, ale bohužel. Ve skutečnosti jsem cíťa, hroší kůže podle mě pro tuto práci není zase tolik potřebná,“ tvrdí.

„Kybernetických odborníků, kteří by rozuměli IT sféře a zároveň uměli problém přetavit to reálného světa je minimum. To platí jak v českém, tak světovém měřítku,“ nabádá studenty k zájmu v této oblasti absolvent oboru Bezpečnostní a strategická studia Roman Pačka. V dobách studia byl stážistou Národního centra kybernetické bezpečnosti, kde pracuje dosud, a mimo jiné vyučuje několik předmětů na Fakultě sociálních studií. „Kybernetická bezpečnost byla ještě před pár lety doménou ajťáků, pro sociální vědce v ní nebylo místo,“ pokračuje Pačka, „dnes se ale řeší v politických kruzích na národní úrovni. S nárůstem závislosti společnosti na kyberprostoru rostou i rizika, a tedy i potřeba kyberprostor zabezpečit.“ A protože zabezpečení kyberprostoru nezávisí jen na technické rovině, na řadu nastupují sociální vědci. Ti mají za úkol srozumitelným jazykem vysvětlit, jaké účinky mají kybernetické hrozby a jakým způsobem zabezpečení řešit. „Kybernetické bezpečnosti se můžete věnovat i bez znalosti programování, která je sice výhodou, ale není překážkou,“ dokončuje Pačka svůj výstup.

Absolventka sociologie a genderových studií Petra Havlíková je známá především díky práci v neziskové organizaci NESEHNUTÍ, kde působí jako koordinátorka programu Ženská práva jsou lidská práva a zaobírá se také tématem sexismu, rasismu či multikulturního vzdělávání. „Pokud si nejste jisti, zda je nějaká situace sexistická, je dobré porovnat, zda není rasistická – když vyměníte pohlaví za rasu a začne vám to připadat nepřijatelné, je tu problém i ve druhé rovině,“ mluví Petra Havlíková o příkladu sexismu v reklamě, jedné z oblastí, kterou se v rámci NESEHNUTÍ zabývá. „Věnujeme se také tématu nerovného odměňování mužů a žen, rozdíl mezi finančním ohodnocením mužů a žen nyní v České republice činí 22%.“ Odstranění platové nerovnosti je možné například podporou zkrácených úvazků, ale také asertivního chování žen u pohovorů. „Tato rada ovšem není univerzální a nemusí fungovat vždy. Když si žena u pohovoru řekne o vyšší plat, může být brána jako neskromná, a nakonec práci nezískat,“ vysvětluje Havlíková.

Potřebujete auto jen občas, ale pořizovat si jej nechcete? Již v devíti městech České republiky funguje carsharing Autonapůl, který založil absolvent environmentálních studií Michal Šimoník. S myšlenkou sdíleného auta Šimoník a jeho tým vyhráli studijní projekt Ekoinkubátor. Následně se rozhodl zapojit do občanského sdružení Autonapůl. „Projekt vznikl, když si několik rodin bydlících za Brnem pořídilo společné auto, neboť si z ekologických důvodů nechtěli pořizovat vlastní. Když někdo někam potřeboval jet, museli se setkat a předat si klíčky,“ vzpomíná na začátky projektu Šimoník. „Teď už stačí rezervovat auto přes internet, přes GPS zjistit, kde přesně stojí a pomocí čipové karty si jej odemknout.“

„Nejvíce se mi líbil první výstup, a to proto, že paliativní péče je téma, o kterém se příliš nemluví, je tudíž skvělé, že se jí někdo věnuje. Zároveň mě celá událost inspirovala, abych studiem jen tak neproplouvala a snažila se z něj vytěžit více, než jsem těžila doteď.“ hodnotí akci studentka žurnalistiky a genderových studií Dagmar Matulíková.