Dvaapadesátiletá nadšenkyně do historie Věra Colledani si v roce 2012 splnila svůj dávný sen. Společně se dvěma kamarádkami zakoupila starobylý dům v jihomoravské obci Krumvíř. Za pomoci obce jej zrekonstruovaly a založily v něm Muzeum vesnického života.
Snahy o založení muzea byly v Krumvíři už od konce druhé světové války, ale najít vhodný dům se povedlo až Spolku pro muzeum, který vznikl v roce 2009. „Chtěly jsme najít dům v co nejvíce původní podobě, a to se nám podařilo,“ pochvaluje si zakládající členka spolku Colledani. V domě se nacházely staré dřevěné podlahy a zdi pokrývaly hliněné omítky. Nebyla v něm koupelna, předchozí majitelé do něj ani nenechali zavést vodu. Jedinou moderní vymožeností byl elektrický proud. Běžní kupující by tyto vlastnosti nejspíš neocenili, ale pro muzeum se takový dům hodil perfektně.
S podporou obce nadšenkyně dům odkoupily a spolu se známými a místními lidmi se pustily do rekonstrukce. „Ze všeho nejdřív jsme jako správní Krumvířáci opravili vinný sklípek,“ popisuje s úsměvem rodačka z Krumvíře Colledani, za svobodna Kocourková.
Hned na počátku oprav narazili členové spolku na vážný problém. Ne všechny části domu totiž byly původní. „Předchozí majitelé nezachovali hliněné omítky po celém obvodu domu. Díry, které časem vznikaly, spravovali cementovou omítkou. Cement a hlína se spolu nespojily a nová vrstva bránila hlíně v dýchání. Museli jsme osekat cementové omítky a vybourat všechen beton, který tam nepatřil,“ vysvětluje Colledani. Nové omítky chtěli nahradit takovými, jaké pokrývaly zdi domů na počátku dvacátého století. Členové spolku se tak museli naučit, jak pracovat s hlínou.
Spolek pro muzeum navázal spolupráci s Památkovým ústavem. Dům byl prohlášen kulturní památkou a Památkový ústav se stal garantem oprav. Památkáři spolku doporučili odborníka, který měl zkontrolovat, jestli dodržují postupy, které se používaly před sto lety. „Když k nám přijel, tak se podíval na naši práci a řekl: ,Tak já jsem tu úplně zbytečně. Vy to děláte skvěle.‘,“ vzpomíná Colledani, ze které se stala odbornice na práci s hlínou. „Teď naopak my pomáháme Památkovému ústavu. Dáváme rady lidem, kteří se s hlínou učí pracovat a pořádáme i workshopy,“ popisuje. O svých zkušenostech s hliněnými omítkami promluvila i v pořadu České televize Náš venkov.
Opravy ještě nejsou dokončené, na muzeu se stále pracuje (autor: Eva
Bartáková)
Muzeum není Karlštejn, na nedostatek návštěvníků však netrpí
Ještě do nedávna učila Colledani na základní škole, v současnosti věnuje absolventka pedagogiky se zaměřením na historii všechen svůj čas muzeu. Tráví tam osm hodin denně sedm dní v týdnu. Uplatnila své znalosti z univerzity, ale vyzkoušela si i všechny stavební činnosti. „Mám pocit, že v muzeu není místečko, na které bych nesáhla,“ říká. Ze všeho nejvíce ji bavilo vybrušovat omítky. „Hliněné omítky se musí vybrousit, protože hlína pracuje jinak než současné materiály. Je to nádhera, jak to ta bruska vyhlazuje, Vidím jednotlivé vrstvy omítky a odhaluji, co v ní vlastně je,“ popisuje.
Její rodinní příslušníci na muzeu také tráví spoustu času. Nic jiného jim ani nezbývá. „Já dělím lidi na dobrovolníky a nevolníky. Dobrovolníci přijdou, protože chtějí, nevolníci jsou moje rodina,“ směje se Colledani. Manžel ani dvě děti si však nestěžují. „Zas tak často mě tam nepotřebuje a když už tam něco dělám, není to tak náročné, a ještě se přitom učím nové věci a zkouším si staré postupy,“ komentuje jednadvacetiletý syn Pavel. Do paměti se mu vryla především práce s omítkou z koňského hnoje. „Dělalo se to tak, aby fasáda byla autentická. Ten hnůj nešel umýt, takže nám další tři dny smrděly ruce a veškeré oblečení,“ vzpomíná. Mamince však pomáhá i nadále, protože vidí, že ji práce na muzeu baví.
Muzeum podporuje také většina obyvatel obce, postupně se o něm dozvídají i lidé z širokého okolí. „První rok tady byla skutečně velká návštěvnost. Tedy, nejsme žádný Karlštejn, ale nějakých 250 lidí nás tehdy navštívilo. Celkově do muzea přišlo více než tisíc lidí,“ hodnotí Colledani.
Lidé se do muzea chodí dívat na sbírku tradičních krojů nebo na cennou panenku s porcelánovou hlavou, o kterou projevilo zájem několik sběratelů. Krom toho tam najdou všechno vybavení, které v domě měli lidé před sto lety. Ať už se jedná o zadrátované talíře nebo vyšívané peřiny. Návštěvníci si při pohledu na expozici mají pomyslet: „Aha, oni si obyvatelé domu jenom na chvíli odskočili.“
V muzeu jsou vystaveny všechny předměty denní potřeby včetně modlitební
knížky ze slonoviny. (autor: Eva Bartáková)