Bez vztahu ke sportu sportovcům nepomůžete, říká Kateřina Vejvodová | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Bez vztahu ke sportu sportovcům nepomůžete, říká Kateřina Vejvodová

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Jana Blahošová (Sobota, 30. září 2017)

Nový blokový čtyřkreditový předmět Sport psychology začne od 6. října na Fakultě sociálních studií učit sportovní psycholožka Kateřina Vejvodová. Díky studiu v USA má za sebou léta zkušeností s oborem v cizině, nyní pracuje se sportovci v Česku. Nesouhlasí však s tím, jak se u nás k této práci přistupuje a chtěla by, aby psychologové pracující se sportovci měli hlubší vzdělání.

Studovala jste psychologii v USA, kam jste se dostala díky stipendiu na studium a tenisové reprezentaci. Proč jste se nakonec rozhodla pro sportovní psychologii? Mělo to i jiný důvod než vaši lásku k tenisu?

Tenis mě k tomu víceméně dovedl. Moje kariéra ve Státech nebyla zase tak jednoduchá. Především kvůli celkem tvrdému trenérovi, s nímž se moc nedalo pracovat. Byl hodně autoritativní. Hlavně díky tomu jsem se dostala ke sportovní psychologii. Postupně jsem objevovala, že když nejsem v pohodě po psychické stránce, ani výkon nemůže naplnit celý svůj potenciál. A začala jsem se o to zajímat.

Poté jste vystudovala sportovní psychologii na Floridě. Pracovala jste už během té doby se sportovci?

Ano. Bakaláře jsem vystudovala v Kansasu, to byla čistá psychologie. Magisterské dvouleté studium jsem absolvovala na Floridě. Už od začátku jsme měli praxi. Nás nováčky, neboli freshmany, přiřazovali se staršími studenty ke sportovním týmům. Už od počátku studia, i když jsme o něm mnoho nevěděli, jsme měli kontakt se sportovci. Tohle vnímám jako obrovskou výhodu, která mi po ukončení studia umožnila okamžitou práci s klienty.

S jakými nejčastějšími problémy za vámi sportovci chodí?

Nejčastějším problémem bývá, že trénink probíhá dobře, vše se daří, pak ale přijde soutěž a výkon neodpovídá představám klienta. Je ve stresu, neuvolněný, v hlavě se mu honí negativní myšlenky, nedokáže se soustředit. To jsou takové nejvíce se vyskytující problémy.

Jak probíhá spolupráce se sportovci a jaká mentální cvičení či tréninky s nimi absolvujete?

Nejprve se domluvíme na úvodní schůzce, přičemž cílem prvního setkání je, abych toho dotyčného nějakým způsobem poznala. Povídáme si o různých věcech, o škole, rodině a hlavně o výkonu. Na základě získaných informací vytvořím individuální plán mentálního tréninku, v němž se zaměřujeme na jeho jednotlivé techniky. Například může následovat schůzka na téma stanovení cílů, kde se klient dozví, jak si cíle správně a efektivně stanovit. Pak vše převádíme do praxe. Klient musí pochopit, proč je to důležité a jak to uchopit, aby to později zvládl sám. Další schůzka se může týkat soustředění. Ta následující se může věnovat vizualizaci, kde si povíme, jak vlastně využívat své představy, následuje pozitivní myšlení, jak přeměnit negativní myšlenky na pozitivní a podobně.

„Mentální cvičení se hodí nejen pro sport, ale i do běžného života. Třeba lékařům, na důležité schůzky nebo přednášky.“

Jak dlouho taková spolupráce trvá?

První fází spolupráce je většinou osmi až desetihodinový plán. Po této době mají sportovci základ a je na nich, zda chtějí dál spolupracovat a věnovat se psychické přípravě detailněji. Pokud se rozhodnou pokračovat, připravujeme se společně na soutěže, jež klienta čekají a zaměřujeme se na zdokonalení již naučených technik.

Takže klienti se techniky naučí a jsou poté schopní je bez vaší pomoci provádět?

Přesně tak. Pracuji i s lidmi, kteří jsou hodně svědomití a po základním bloku konzultací pracují převážně sami, takže se vidíme například jednou za dva měsíce, přičemž si zhodnotíme, co se událo. Pokud je tam ještě nějaký problém, jenž se jim vynořil, tak si o tom znovu povídáme. Já sloužím už jen jako takové zrcadlo pro dotyčného, aby měl kvalitnější sebereflexi a uvědomoval si lépe to, co se s ním děje. Ve finále mě potřebují minimálně a v podstatě jsou schopni se sami vést.

Existuje nějaký výrazný rozdíl mezi sportovní psychologií v USA a u nás?

Já myslím, že ano. U nás se může člověk označovat za sportovního psychologa, pokud má ukončenou obecnou psychologii. A to není dobře. Sportovní psychologie je trochu více specifická. A pokud se normální psycholog, jenž nemá žádný vztah ke sportu, snaží dělat sportovní psychologii, tak nemusí pochopit všechny problémy sportovců. Měla jsem například klienty, kteří zprvu kontaktovali normálního psychologa. Ten jim řekl, proč ten sport vlastně dělají, když jsou ve stresu, proč nepřestanou. Což je vlastně důkazem neporozumění a to shledávám jako velkou mezeru.

Co by to mohlo zlepšit?

Člověk by měl dále dostudovávat. Například koučování je tomu oboru dokonce blíže než psychologie jako taková. Koučové by možná byli pro sportovce přínosnější. Podle mě je naprosto nezbytné, aby člověk měl nějaký vztah ke sportu, zkrátka nějakou sportovní zkušenost. Protože bez ní nemusí úplně všemu rozumět.

Jak došlo k navázání spolupráce s Masarykovou univerzitou?

Bylo to přes Jakuba Procházku (odborný asistent Katedry psychologie, pozn. red.). S jeho sestrou jsem hrála v Americe tenis. Potkali jsme se na kurzu koučování, kde mě oslovil, jestli bych měla zájem o otevření vlastního předmětu, že tohle na univerzitě chybí.

Co byste z programu kurzu vybrala jako nejvíce zajímavé, na co by se mohli studenti nejvíce těšit?

Kurz je hodně zaměřený na praktické věci, což jej podle mě bude odlišovat od běžných předmětů. Teorii si samozřejmě řekneme, ale spíše se budeme zabývat různými cvičeními, aktivitami a diskuzemi.

Budou to tedy přímo praktické ukázky, jež si studenti mohou vyzkoušet na sobě?

Ano, půjde přímo o mentální cvičení, jež provádím se svými klienty. Jsou to ukázky toho, co mohou dělat se sportovci nebo co mohou dělat sami pro sebe. Tyto techniky nejsou dobré jen pro sport, ale hodí se i do běžného života. Pokud se třeba potřebujete připravit na nějaké důležité schůzky či přednášky, tak i to jsou věci, jež pomocí mentálního tréninku může člověk zvládnout a zvýšit svoje šance na úspěch.

„Vnímat učitele jako autoritu i kamaráda je důležité pro vnitřní motivaci studenta. Aby plnil úkoly, protože sám chce.“

I na svých stránkách píšete, že doufáte, že se tyto praktiky dostanou i k jiným povoláním. Takže za vámi může přijít v podstatě kdokoliv, třebaže to není sportovec?

Ano, pokud se ten člověk bude chtít připravit na nějakou stresovou situaci. Například lékaři, kteří mají denně před sebou složité operace, kde záleží na každém detailu. I to jsou oblasti, kde techniky mentálního tréninku mohou být užitečné.

Na co se nejvíce těšíte a co očekáváte při spolupráci se studenty?

Těším se, že nahlédnu trošku do toho, jak oni sami vnímají tento obor, a získám nové úhly pohledu. Doufám, že budeme mít hezkou a příjemnou skupinu, že nás to bude bavit, že to nebude jen pasivní naslouchání, ale že to bude hlavně něco produktivního a zajímavého.

Probíhaly takto i hodiny v Americe?

V Americe jsme měli hromadné diskuze. Nejdříve proběhla prezentace některého ze studentů a potom jsme se všichni bavili o daném tématu. Seděli jsme většinou v kruhu, nebylo to běžné seskupení, a vůbec vztahy s učiteli byly velmi přátelské. Byli pro nás autoritou, ale vnímali jsme je trochu jako kamarády. Což je důležité pro vnitřní motivaci, kdy student plní úkoly, protože sám chce a ne proto, že ho k tomu někdo donutí. Doufám, že tento kurz bude hodně podobný tomu, jak to vypadalo v USA.

Myslíte, že byste s naší univerzitou spolupracovala i další rok? Dokážete si sama sebe představit ve školní sféře?

Naplno ani ne, protože studuji ještě doktorát v Praze, jenž mám přerušený kvůli mateřským povinnostem. Na vaší fakultě je to příjemné, protože nemám příliš velký časový závazek. Ale do budoucna si dovedu představit, že pokud kurz bude mít úspěch a studentům se bude líbit, mohl by se otevřít i v dalších letech.

blog comments powered by Disqus