Reportáž ze Zakarpatí: Jak jsme ukrajinským seniorům hráli Gotťáka

Do rubriky Neziskovky napsal Martin Zelinka (Středa, 18. říjen 2017)

Nikola Šuhaj. Levná práce. Krym. Válka. To byly moje první asociace ke slovu Ukrajina. Našeho bývalého východního souseda jsem znal převážně z několika historických souvislostí, literárních děl a médií. Ukrajince z masa a kostí jsem potkal jako spolužáky ve škole, nebo dělníky na stavbách. S jakými problémy se ale Ukrajinci potýkají u nich doma a jak jim mohu pomoci? To jsem chtěl zjistit.

Tak se stalo, že v půlce srpna čekám na brněnském hlavním nádraží na autobus směr Mukačevo. Mám namířeno na DobroCamp organizace Chuť pomáhat, která organizuje dobrovolnické projekty na Ukrajině už od roku 2015. Když se objevila možnost přihlásit se na jejich camp, který organizovali v zakarpatském městě Chust, využil jsem toho.

Čekačka na hranicích a meziměstká rally

Jízdenka z Brna do ukrajinského Mukačeva nestojí moc, pokud ji koupíte s předstihem a využijete studentskou slevu. Až po slovensko-ukrajinskou hranici je cesta plynulá. Co mě však jako Středoevropana zvyklého na schengenská pravidla nepříjemně překvapí, jsou dlouhé čekací doby na hraničním přechodu Vyšné Nemecké – Užhorod. Náš autobus čeká asi hodinu a půl. Rozdíl můžete vypozorovat i mezi slovenskými celníky v policejních uniformách, které na ukrajinské straně střídají vojenské maskáče.

Na autobusovém nádraží v Mukačevu se potkávám se zbytkem účastníků DobroCampu. Jde o mix lidí z různých částí Česka. Většinou studenti kolem dvaceti let. Na nádraží si všímám některých „sovětských“ prvků, například maršrutek, dodávek sloužících namísto autobusů. Na zastávkách se běžně kouří, místní žebračky obcházejí čekající lidi s fotografiemi nemocných dětí. „Proč nejdete pracovat?“ ptá se jeden z účastníků campu a ukazuje na ceduli ve výloze restaurace, která oznamuje, že majitel shání pracovní síly. „Z cikánského národa neberou,“ pokrčí rameny tmavší žena kolem padesátky a nepřestává se usmívat. Za darovanou svačinu poděkuje a odchází k dalším potenciálním dárcům.

Nás už ale vyzvedává Michal Kislicki, řečený Kody, hlavní postava Chuti pomáhat na Ukrajině. Jeho autem svištíme z Mukačeva směr Chust. Ačkoliv svištění není to správné slovo pro druh pohybu po ukrajinských silnicích. Usilovné vyhýbání se hlubokým výmolům spíš připomíná rally a zpravidla nedovoluje větší rychlost než sedmdesát kilometrů za hodinu. Po příjezdu do Chustu následují seznamovací hry, večeře a ubytování v místních hostitelských rodinách.

Máša se podřízla! Co s tím?

Jsem spolu s Vítkem, zdravotním bratrem z Brna, ubytovaný v rodině Jury. Jura pracuje v lékárenském skladu, jeho žena je spolu se dvěma malými dětmi na mateřské. Já ani Vítek neumíme rusky (natož ukrajinsky), takže se snažíme mluvit pomalu česky a pečlivě artikulujeme s pevnou vírou, že nám budou rozumět. Když se tato metoda doplní o různá citoslovce a gesta, vcelku funguje. Zakarpatský dialekt je češtině ještě bližší než ruština nebo ukrajinština.

Druhý den se naplno rozjíždí program campu. Je rozdělený na dopolední výukový blok, oběd spojený s přestávkou a odpolední výukový blok. Začínáme v devět ráno, končíme okolo páté. Výuka se skládá z přednášek, které vede Kody a ukrajinští dobrovolníci Saša, Máša a Ksuša, diskuzí, cvičení, her a simulací. Všechno je hodně interaktivní a náročné, občas se mi zasteskne po školních přednáškách, kde většinou stačí nerušit. Ze slov, projevu i gest Kodyho a ostatních je cítit, že nám nevykládají teorii načtenou z příruček, ale vlastní zážitky. Ani my tam nejsme jako pasivní posluchači, přidáváme naše postřehy a zkušenosti.

Hned první simulační hra mě vyvede z konceptu. Na pokyn „teď“ máme vejít do místnosti, v níž nás čeká situace z dobrovolnické praxe, kterou máme řešit. Úsměv na rtech mi zmrzne, když za dveřmi leží na podlaze brečící mladá dívka (Máša) s nožem u krvácejícího zápěstí. Nevím, co se dělá s brečícíma holkama, neumím rusky a absolutně netuším, jak to řešit. Naštěstí jsme v trojčlenných skupinkách a společně improvizujeme. Ale stejně je to drsný start.

A Gotťáka zahrát umíte?

DobroCamp má gradující tendenci, od úvodních přednášek přes hry a cvičení, až po realizaci konkrétního projektu. Dělíme se do tří skupinek, jedna má vymyslet projekt pro místní seniory, druhá pro hendikepované lidi a třetí pro děti v romské osadě. Přidávám se k týmu seniorů. Naše pětičlenná skupinka se shodla na programu složeném ze dvou částí, individuálního „pokecu“ s babičkami a dědečky a koncertu. Následuje dramatická diskuze o výběru písní, ze které vychází vítězně jen ty největší pecky (třeba Beskyde, Beskyde). Pilně cvičíme rytmus, melodii i choreografii. V pátek odpoledne, kdy vyrážíme do domova důchodců, jsem stejně nervózní, jako bych tam jel dělat improshow.

Povídat si s ukrajinskými seniory jde nakonec líp, než jsem myslel. Jazyková bariéra není tak velká. Navíc, starší lidi si prostě rádi povídají, to platí asi všude. Objevujeme nečekaná společná témata, jako třeba seriál Nemocnice (ukrajinsky Bolnica) na kraji města. I když se snažím naladit spíš veselejší atmosféru, senioři často zmiňují své problémy – bolesti nebo samotu. „Chodí vám sem nějaké návštěvy?“ ptám se paní kolem sedmdesátky. „Ne, manžel i syn už umřeli,“ odpovídá se smutným úsměvem. Přežít své děti je na Ukrajině až děsivě časté.

Na místě operativně rozhodujeme, že koncert bude na zahradě, protože je krásně slunečno. S pomocí sestřiček, kuchařek a lékařky se nám daří obyvatele domova sezvat a vytáhnout na naši show. Rozdáváme jim texty přepsané do azbuky, aby si mohli zazpívat s námi. A jdeme na to. Hrajeme podle playlistu až do doby, než nás jeden pán poprosí: „Mohli byste zahrát něco od Gotta?" Všechno člověk prostě nenaplánuje.

Po koncertu ještě následuje duchovní část se společnou modlitbou. Když to všechno skončí, potkám na chodbě onu babičku, která mi předtím vykládala o samotě. Stiskne mi ruku a poděkuje za naši návštěvu. Doprovodím ji do pokoje a pak si jdu ještě chvíli sednout do kaple. Zavřu oči, sedím tam a jen tak jsem. Trochu se mi lesknou oči. Tohle bylo fajn rozloučení. Sbohem, Ukrajino.

Pokud plánujete cestu na východ i vy, třeba vám pomohou informace z Webové stránky Chuti pomáhat zde.