Většina lidí z bývalé Jugoslávie se za válku stydí, říká kulturní antropolog Josef Oriško

Do rubriky Fakultní ruchy napsal Martin Zelinka (Úterý, 24. říjen 2017)

I v současné Evropě se nacházejí regiony, které se musí vyrovnávat s dědictvím nedávno proběhlého válečného konfliktu, jako například bývalá Jugoslávie nebo separatistický stát Podněstří. Náhled do specifických vztahů postkonfliktního prostředí studentům umožňuje Josef Oriško prostřednictvím své organizace Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum, která v listopadu pořádá terénní exkurzi po Balkánu.

Je dnes Balkán stále zadním dvorkem Evropy?

Není, protože Evropa jako celek se sbližuje a Balkán je dynamicky se rozvíjející region. Nicméně i uvnitř jednotlivých balkánských zemí existují velké rozdíly, zejména mezi pobřežím a vnitrozemím. Typickým příkladem je Chorvatsko, kde se velká část obyvatel přes léto živí turistickým ruchem u moře a v zimě se stahují „hibernovat“ do vnitrozemí.

Jakou pověst mají na Balkáně Češi?

Pozitivní víceméně napříč všemi zeměmi regionu. Místní vnímali kladně i Čechy, kteří se účastnili mírových misí. Členství v NATO nám příliš neuškodilo ani v Srbsku, které bylo terčem náletů aliance v roce 1999. Tamní lidé jsou schopni na věci nahlížet kriticky, takže rozlišují politickou a lidskou rovinu.

Pořádáte exkurze do (post)konfliktních oblastí. Mění se zájem o ně v souvislosti s aktuálními událostmi?

Nějaké kolísání nepozoruji, zájem je vysoký a trvalý. Studenti vnímají, že s východními zeměmi sdílíme historii, tradice i kulturu. Více se dnes na exkurze hlásí studenti, kteří už se v rámci konfliktní nebo balkánské problematiky více specializují a mají od výpravy přesná očekávání. Dříve se s námi studenti častěji vydávali takzvaně na blind. Dnes už asi vyspěla cílevědomější generace studentů.

Vaším oborem je kulturní antropologie. Jaká specifika má výzkum v konfliktních oblastech?

Obrovská. Především se dostáváte do řady nestandardních prostředí a situací. Například do oblastí probíhajících bojů, vylidněných vesnic, zaminovaných oblastí nebo ghett. Jako člen mírové mise jsem měl do těchto míst unikátní přístup. Samozřejmě s sebou takové postavení nese také nutnost dodržování specifických pravidel.

Studenti, kteří s vámi vyráží do terénu, musí souhlasit s kodexem cestovatele. Mají pak problémy s jeho dodržováním?

Ne. Zásadní body jsou zejména ty bezpečnostní, které se týkají zbraní, drog a dodržování politické korektnosti. S jejich dodržováním problém nebývá. Občas někdo podcení vlastní bezpečnost nebo neodhadne nevhodnost svého chování. Jeden student, posilněný alkoholem, se v Moldávii vydal na diskotéku a vyprávěl tam, že se umí bít. Někdo z místních to vzal jako výzvu. Moldavan vyhrál.

Na vaší terénní exkurzi Kosovo projedete Balkán od Chorvatska po Makedonii. Jak jste určili trasu?

Projedeme všechny státy bývalé Jugoslávie v pořadí, v jakém se šířila jugoslávská válka, a Albánii. Celá cesta má být sondou do balkánského života, chceme studenty provést místy s různým národnostním, náboženským, sociálním i kulturním pozadím. Navštívíme města, venkov, hory i přímořské prostředí. Budeme diskutovat s úředníky, turisty, byznysmeny nebo členy pozorovatelské mise OBSE v Albánii. Zdůrazňuji, že ke všem lidem i místům přistupujeme eticky, dodržujeme zásady základní slušnosti. Nejsme žádní váleční supi.

Jak se tamější lidé vyrovnali s následky jugoslávské války? Jedná se pro ně o uzavřenou kapitolu, nebo naopak o otevřenou ránu?

U starších lidí může přetrvávat zatrpklost. Myslím, že u většiny populace ale převládá stud. Výrazně se to projevuje u mladších ročníků. Dnes už dorostla generace, která často vyjíždí do zahraničí za studiem. Tam přijdou do mezinárodního prostředí, kde vidí, jak se spolu dokáží domluvit i lidi z velmi odlišných kultur. A srovnávají to s Balkánem, kde se lidi nejsou schopni přenést přes minulé spory. Mladá post-jugoslávská generace už dnes řeší důležitější problémy než národnostní třenice. Často je trápí nezaměstnanost, vysoké ceny, nízké platy a celková existenční nejistota.

Proč se Jugoslávie nedokázala rozdělit mírovou cestou jako Československo?

Ve druhé polovině 80. let se Jugoslávie potýkala s hospodářskou krizí. Tou dobou už chyběl jednotící prvek v postavě bývalého jugoslávského vůdce Tita. Lidi začali vnímat etnicky i ty konflikty, u kterých k tomu nebyl důvod. Když na Kosovu bydlela většina Albánců, bylo statisticky dané, že při propouštění budou většinu propuštěných tvořit Albánci. Jenže oni to začali vnímat jako srbský útlak. Vznikaly klanové vazby, vláda nedokázala uspokojit všechny rovným dílem. Chyběl jim „good governance“ (optimální systém vládnutí, pozn. red.). V médiích vycházely štvavé články, které našly odezvu u lidí preferujících jednoduché soudy. Tehdy zoufale chybělo kritické myšlení. Bezzubost mezinárodního společenství už byla jen poslední kapkou k dovršení tragédie.

Když zmiňujete mezinárodní společenství, tak se často hovoří i o jeho selhání v průběhu války. Co si o tom myslíte?

Mírovým jednotkám nepochybně chyběl silnější mandát. Došlo k chybám, které se stát neměly. Masakr ve Srebrenici byl nepochybně jednou z nich. Nizozemská vojenská posádka, která měla za úkol bránit zónu s bosenskými civilisty, selhala. Proč? Třeba se ti dvacetiletí kluci prostě báli. Kromě toho, my dnes víme, co následovalo. Ale mohli oni tušit, co skutečně Srbové zamýšlejí udělat? Podobně roku 2004 síly mírové mise nezasáhly proti albánským protestům v Kosovu, kdy došlo ke spálení několika srbských klášterů. Proč? Roli hrálo určitě více faktorů, ale opět mohl tu zásadní sehrát i strach.

V čem si dnes z balkánských zemí můžeme brát příklad?

Určitě z jejich pracovitosti, samostatnosti a schopnosti improvizovat. Balkánci si také více cení svých tradic. Je pro ně nepředstavitelné, že by jim třeba někdo zakázal pálit rakiji. Oproti naší kultuře je pro ně taky důležitější tradiční rozdělení mužské a ženské role.

Na Balkáně stále existují ohniska napětí jako Kosovo nebo Bosna a Hercegovina. Budou se národnostní spory vyhrocovat nebo uklidňovat?

Domnívám se, že vzájemné hrany se budou spíše obrušovat. Revoltovat a řešit spory násilím dnes na Balkáně není výhodné. Politici i obyčejní lidé pochopili, že konflikty se dají řešit i jinou cestou.

Josef Oriško získal magisterský titul v oborech etnologie a hudební vědy, etnologii se věnoval i v postgraduálním studiu. Účastnil se misí OBSE a EU v Kosovu, Gruzii a Libérii. Dnes působí jako lektor a ředitel ve společnosti Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum (EEECC), vyučuje na Filozofické fakultě a Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.