Šikaně přihlíží lidé offline i online, říká Macháčková

Do rubriky Téma čísla napsala Ketrin Jochecová (Pátek, 5. leden 2018)

Co mají společného fanouškovské a proanorektické online komunity? Odpověď na to má Hana Macháčková. Zaměřuje se na online komunity a kyberšikanu a působí ve výzkumné skupině IRTIS, která internet, komunikační technologie a nová média zkoumá. Ke svým výzkumům využívá i poznatky z psychologie a mediálních studií.

Kdo do výzkumné skupiny IRTIS ještě patří?

Dřív nás bylo víc, protože s námi intenzivně spolupracovali zahraniční kolegové pobývající přímo na Fakultě sociálních studií, například Michelle Wright. Pokud jde o české prostředí, tak je to David Šmahel, leader naší skupiny. Pak například Steriani Elavsky, která přišla z Penn State University, Lenka Dědková, Martina Šmahelová, Anna Ševčíková, Jakub Macek nebo Alena Macková.

Na co se ve výzkumech specializujete vy?

Každý z nás má své téma, které ho zajímá. Já se nejvíc zajímám o online agresi, primárně o kyberšikanu a přihlížející u kyberšikany, což je téma, které jsem rozpracovala ve své doktorské práci. Ale podílím se i na dalších tématech, řeším třeba kredibilitu online informací. Například v projektu Thinline jsme se zaměřovali na internet v kontextu zdraví a stravovacích návyků. Hodně řešíme témata, která spadají do kategorie online rizik. Lenka Dědková se zabývá potkáváním se s neznámými lidmi na internetu, David Šmahel závislostmi a online hrami. Mediální tým Jakub Macek a Alena Macková se zaměřují na online politickou participaci a důvěru v média.

Více diváků, větší pasivita

Kyberšikana je široký pojem. Překvapilo vás něco na výsledcích výzkumu?

Neřekla bych, že mě něco šokovalo. Spousta věcí u kyberšikany se podobá klasické školní šikaně. U nás se ukázalo to, že i v online prostoru se projevují ty efekty, které známe z tradičního prostředí. Dělala jsem jednu studii, která se zaměřovala na efekt přihlížejícího v incidentech kyberšikany. Zjišťovala jsem, jestli počet přihlížejících ovlivňuje poskytnutí pomoci, což se děje v offline i online prostředí. Ukázalo se, že když je u incidentu více diváků, mají větší tendenci zůstat pasivní. Nebylo to úplně překvapivé, ale pro mě to byla hezká ukázka toho, že některé věci zůstávají stejné v obou prostředích.

Zmiňovala jste projekt Thinline. Rozvedla byste, čím se zabývá?

Skládá se ze dvou částí. První část je kvantitativní, postavená na dotazníkovém šetření. V ní jsme se snažili zmapovat motivaci a chování lidí, kteří chodí na stránky zaměřené na diety nebo na cvičení. To jsme pak dali do kontextu s tím, jestli jsou potenciálně ohroženi nějakou poruchou příjmu potravy. Druhá část je kvalitativní a skládá se z rozhovorů s dívkami, které trpěly či trpí poruchou příjmů potravy. Kolegové se jich ptali, jak vnímaly roli technologií v kontextu této nemoci. Také prováděli rozhovory s odborníky, kterých se ptali, jakou roli hrají technologie v procesu léčby těchto chorob.

A jakou tedy hrají roli?

Je to komplexnější problematika a k tomu je to navíc dost individuální. Některé respondentky například navštěvovaly pro-ana (proanorektické, pozn. red.) komunity a hledaly si tam informace. Jiné o něčem takovém neměly ani potuchy. Záleží také na celkovém vztahu k technologiím a na tom, jak moc je člověk využívá. To se může v celé problematice odrazit. Ale výsledky z tohoto kvalitativního výzkumu stále zpracováváme, proto vám zatím nemůžu poskytnout konkrétnější odpověď.

Jaká je motivace lidí, kteří weby propagující anorexii vedou?

V každé sociální skupině na internetu jsou lidé, kteří mají něco společného. Pokud nějaká dívka trpí anorexií, není překvapivé, že navštěvuje sociální prostor, kde se vyskytují lidé s podobným problémem. Příznačné pro anorexii je, že to ty dívky samy často nevnímají jako problém, ale jako životní volbu. Online skupina jim nabízí možnost setkávat se, bavit se s někým o tématu, které je zajímá. Pokud se o něčem takovém budou chtít bavit offline, lidé jim řeknou, že je to nesmyslné, kdežto tady nachází porozumění a náleží do skupiny. Samozřejmě je to současně potenciálně rizikové, protože sdílejí informace k tématu, které je zdraví škodlivé. Není pro mě nepochopitelné, proč tam ty dívky chodí. Ty komunity jsou v určitém smyslu přínosné, protože je podporují a na určité úrovni jim pomáhají. V tom jde ale ruku v ruce i podpora toho nežádoucího tématu a nezdravého životního stylu.

Je vůbec na internetu nebo sociálních skupinách ještě co zkoumat?

Určitě, vždycky je co zkoumat, zejména z psychologického hlediska. Je taky dobré reflektovat to, že technologie i internet se neustále vyvíjí. Rozdíl ve zkoumání internetu je třeba před a po příchodu sociálních sítí. My už i lépe reflektujeme možnou roli internetu, ve výzkumu opadl boom považující internet za něco úžasného, co nám totálně změnilo život. Vracíme se na lidskou rovinu, nezkoumáme vliv internetu na cokoliv, ale ptáme se, jakou roli hraje pro různé lidi, jaké různé příležitosti nabízí, jaká rizika v souvislosti s používáním internetu existují.

„Fanouškovské komunity komunity mohou být velmi přínosné, zejména v období adolescence."

Pozorujete vývoj v tom, co bylo v internetovém výzkumu populární, když jste začínala, a co je populární teď?

První studie byly metodologicky spíše jednoduché, což souvisí s tím, jak internet tehdy vypadal. Zkoumaly, jestli člověk internet používá nebo ne. Pak ten výzkum začal jít do hloubky, řešilo se například, jestli člověk používá sociální sítě a jaké informace tam publikuje. Metodologie výzkumu se stále více propracovává a díky tomu získáváme přesnější zjištění. Co je stejné – vždycky nastane nějaký boom, který vyvolá vlnu studií, například ty sociální sítě. Dodnes obrovské množství studií toto téma zkoumá. Příchod sociálních sítí a mobilních smart technologií vyvolal nové otázky. Místo toho, jestli je člověk závislý na internetu, se začalo mluvit o tom, jestli je závislý na sociálních sítích. A dnes se mluví o tom, jestli je závislý na mobilních technologiích.

Věnovala jste se i výzkumu členství ve fanouškovské komunitě…

Bylo to téma mé bakalářské práce, které mě přivedlo na pole internetového výzkumu. Online komunity jako takové mě hodně zajímají. Většina lidí zkoumá to, jaká rizika to s sebou nese, ale já jsem se zabývala spíše tím pozitivním. Co to lidem přináší, co na tom hodnotí dobrého, co by změnili. Toto téma beru jako velmi zajímavé a atraktivní, ale pokračuju v něm jen ze zájmu.

Co jste tedy zjistila?

Tehdy jsem se zaměřila na fanoušky anime a mangy, kteří v roce 2008 nebyli tak rozšíření jako dnes. Je to téma, kvůli kterému se lidé mohou setkávat s nepochopením v rámci svých skupin. To moji participanti taky reflektovali, lidé z jejich okolí málokdy chápali, co se jim na animované tvorbě líbí. Ukázalo se, že procesy v této komunitě jsou v něčem podobné těm, o kterých jsem mluvila u pro-ana komunit. Nacházeli zde pochopení, mohli si promluvit jazykem fandomu s jinými fanoušky. Pro některé to mělo důsledky pro rozvoj identity. Díky tomu, že si zamilovali toto téma a současně měli skupinu, která je v tom podporovala, začali chodit na nějaké bojové umění nebo se začali učit japonsky. Takže to mělo i konkrétnější důsledky pro jejich další směřování.

Ta zjištění byla relativně pozitivní. Našli lidi, s kterými si rozumí, s kterými si mohou popovídat. Ten prostor na internetu mohli navštěvovat kdykoliv a odkudkoliv, neměli bariéry jako v offline prostředí. Tehdy to byla málo zastoupená subkultura, neměli offline moc šanci si s nikým povykládat, kdežto na internetu se mohli kdykoliv lognout a také našli dobrý zdroj informací, podíleli se na fanouškovské tvorbě. Zjistila jsem, že tyhle komunity mohou být velmi přínosné, zejména v období adolescence, na které jsem se primárně zaměřovala.

Fenoménem poslední doby je youtuberství. Zaměřujete se i na skupiny v této oblasti?

Youtuberství mě zajímá a čtu si o něm. I někteří studenti chtějí o youtuberech psát své diplomové práce. Specializovaný výzkum ale zrovna nevedeme. Hodně rezonuje právě role youtuberů, jakou může hrát u dětí a dospívajících. Často se o tom mluví v médiích, dost černobíle, jestli je to dobře – špatně. Je nutné rozlišit typy a zaměření těch youtuberů, styl, jakým se ve videích chovají, nebo třeba nakolik se do jejich tvorby dostává skrytá reklama.

Dochází do České republiky trendy v internetovém výzkumu později?

Některé ano. Když se vrátím k výzkumu sociálních sítí, pokud se něco rozšíří v zahraničí, ale sem to nedorazilo, nemá smysl to u nás moc zkoumat. Existují specifické sociální sítě, které u nás nejsou moc oblíbené. Například Twitter v americkém prostředí byl a je velmi populární, ale v Česku ho používala menší část uživatelů, takže se u nás jeho výzkum až tak nerozvíjel, kdežto ve Spojených státech i v návaznosti na politiku získal rychleji silnější zázemí. V tomhle vidím ty základní odlišnosti s ohledem na mezinárodní srovnání.