Offline svět můžete poznat skrze lidi | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Offline svět můžete poznat skrze lidi

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Marie Müllerová (Pátek, 10. listopad 2017)

Nebát se nudy, nebát se jet sám, vědět, že to potrvá dlouho, snažit se s lidmi mluvit rukama, nohama, nečekat na to, až se naučíte jazyk, nebát se toho, že se ztrapníte. To radí vedoucí oboru sociální antropologie Irena Kašparová lidem, kteří by rádi vyjeli na výzkum do terénu. Sama poprvé zamířila při studiích na Slovensko do romských osad. „Práce v terénu změnila mě samotnou i můj náhled na Romy a na všechny hodnoty, které jsem měla,“ říká Kašparová.

Co vás přivedlo k vaší první velké práci v terénu?

Začala jsem studovat antropologii s těmi naivnějšími představami – strávit rok v pralese mezi „divochy“ a vidět, jak je možné žít jinak, než jak žijeme my. Studovala jsem ve Skotsku, kde mají jen čtyřleté studium na magistra. První dva roky se učíte teorii a výzkumné metody, ve třeťáku vyjedete do terénu, kde rok provádíte výzkumnou práci, čtvrtý ročník doděláváte předměty a píšete magisterku. Volba na výzkum v romské osadě padla, protože jsem chápala, že potřebuju pracovat alespoň trochu s jazykem, kterému budu rozumět. Přišla mi proto příhodná slovenština, potažmo romština. Když jsem přijela do Čech, chodila jsem na intenzivní kurz romštiny na Karlově univerzitě, takže jsem měla alespoň základy. Výzkum na Slovensku je taky jednodušší zařídit oproti pralesu a amazonkám, tam jsem kontakty jako studentka neměla.

Tak to tedy začalo?

Ano. Tuhle výzvu jsem neplánovala. Nikdy jsem nezamýšlela trávit delší čas mezi Romy a zkoumat jejich životy, ale na druhou stranu jsem je znala od dětství. Pocházím ze Sudet, tam jich bylo spoustu. Tehdy jsem se jich bála. Výzkum mi přišel jako dobrý způsob, jak se s tím strachem vyrovnat.

Měla jste při výjezdu nějaká očekávání? Naplnila se?

Tušila jsem, že to bude jiná kultura, že to bude hodně odlišné od toho, jak žiju já. Jak vás to ovlivní, to si dopředu neumíte představit nikdy. Zažíváte horké chvilky, těžké chvilky, nebezpečné chvilky, ale taky krásné chvilky, na které nikdy nezapomenete, a to dohromady vytvoří koláž, která se vám obtiskne do duše. Ten obtisk už tam zůstane, to není něco, co se dá smýt, přijde mi to jako pečetidlo, které do vás něco vyrazí, promění. Vidíte to pak jinak. Život, hodnoty, tu skupinu. Vidíte tu odlišnost způsobu života, co je to vůbec chudoba, co to je štěstí, co to může být láska a jak se ty věci proměňují.

Jak často máte možnost jezdit do terénu? A jak to zvládáte s prací na fakultě?

Kdyby to bylo na mně, jezdila bych každý druhý rok, takže moc často to opravdu není. Je spíš výjimka, když člověk může vyjet alespoň na půl roku, protože pedagogická profese to neumožňuje. Není možné být dva roky ve škole a pak rok v terénu, protože to nikdo nepokryje. V tom mají výhodu nezávislí výzkumníci nebo ti, kteří pracují ve výzkumných ústavech a nemusí učit. Myslím ale, že pro antropology moc takových míst v Česku zatím není.

Jak se dá tento nedostatek míst v praxi řešit, mimo univerzitní kariéru?

Můžete pracovat na nějakých nezávislých projektech, ale to jsou spíš neziskovky, a tam už si zase nemůžete úplně vymýšlet, co chcete zkoumat. Je to dané tím, čím se ta neziskovka zabývá a co poskytuje za služby. Vždycky je tam tedy nějaké omezení.

Jela jste ještě na Srí Lanku. Jak se vám kombinoval terénní výzkum s rodinným životem?

Věděla jsem, že to je zkušenost, která stojí za to. Celý svůj manželský a rodičovský život jsem toužila něco takového ukázat i svým dětem. Těšila jsem se na chvíli, kdy budou trochu větší, abych zvládla s nimi někam jet a zároveň něco dělat. Abych se nemusela tolik bát o jejich bezpečí a zařizovat regiment chův. Když potom přišla nabídka přihlásit se do výběrového řízení na evropský grant, ze kterého vzešel právě pobyt na Srí Lance, tak jsem byla ráda. Původně jsme měli jet do Maroka na dvanáct měsíců, a to jsme nakonec odmítli, protože francouzsky ani arabsky nemluvíme. Rozhodli jsme se jet radši do anglicky mluvící země s tím, že snad bude pobyt přínosný stejně tak pro děti, jako pro mě.

A bylo?

Měla jsem tehdy pocit, že jsem čarodějnice, co tahá děti sebou a ty trpí. Ale s odstupem času jsou myslím rády za všechny zkušenosti, protože jim otevřely dveře k nějakým novým perspektivám. Vědí třeba o buddhismu, ví, jak funguje multináboženská společnost, protože se pohybovaly sice v islámské škole, ale většina jejich kamarádů byli buddhisti, takže mají zkušenost s obojím. Mají na ta náboženství realističtější náhled. A těch porovnání je víc.

Za jakým účelem jste na Srí Lanku jela?

Mé zadání od Evropské komise bylo zkoumat situaci Burghers, což je menšina, která dnes tvoří zhruba dvě, tři procenta obyvatel. Jsou to potomci smíšených manželství mezi kolonizátory – Portugalci, Holanďany a Angličany – a domorodým obyvatelstvem. To znamená, že mají světlejší barvu kůže a dlouhodobě byli jakousi vrchností společnosti a určovali její chod. Dalo by se říct, že utiskovali ostatní obyvatelstvo, tedy Sinhálce a Tamilce. Když se ale po druhé světové válce stala ze Srí Lanky socialistická země, Britové odešli, většina z Burghers byla „dobrovolně odejita“, a to tím způsobem, že angličtina byla zakázaná jako úřední jazyk. Protože si ho chtěli udržet, odešli většinou na Nový Zéland nebo do Austrálie a vzdali se svého občanství. Já měla zkoumat, jak je rasismus vůči přebývající menšině Burghers ze strany Sinhálců srovnatelný s naším rasismem vůči Romům.

Jak jste svůj výzkum vystavěla?

Postavila jsem to tak, že obě ty skupiny jsou viditelně odlišné. Burghers mají světlejší barvu kůže než Sinhálci, u nás Romové tmavší barvu kůže než Češi. Do jaké míry tedy hraje barva kůže rozhodující nebo výraznou roli v rasových teoriích, přístupech, v diskriminačních opatřeních a vůbec chování obyvatelstva vůči menšině. Vyšel z toho článek, text na konferenci, který se zabývá celou touto problematikou barvy pleti.

Podnikla jste ještě nějaké další zahraniční výjezdy?

Další terénní výzkum mimo Česko jsem nedělala, jako doktorskou práci jsem zpracovávala téma romské politiky. To bylo koncem devadesátých let, kdy se hodně řešil romský národ, romský parlament a samostatné romské politické strany, což mě zajímá. Bylo to dané i tím, že jsem tehdy měla dvě malinké děti, takže se nedalo zrovna nikam jet, a taky mě tlačil čas kvůli doktorátu. Nabízelo se tedy téma v Česku, které jsem měla nějakým způsobem předpracované, protože jsem už znala romskou komunitu, pracovala jsem v romském muzeu, měla jsem spoustu kontaktů na Romy v Brně. Dělali jsme se studenty projekty o česko-romském soužití, takže jsem znala i tu mladou komunitu. Přes sestru, která je hudebnice, jsem zase znala spoustu romských hudebníků. Bylo tam tedy přirozené pole a prostor pro výzkum.

Byla jste spokojená s výsledky?

Ano, byla. Tehdy bylo naším cílem vzít dvacet středoškolských a vysokoškolských studentů Čechů a nějakým způsobem je posunout ve znalosti, kdo to jsou Romové, jak žijí a jaké mají hodnoty. Protože to byli vesměs studenti, co se chystali na kariéru ve státní správě či v různých neziskovkách, které s Romy pracují, tak se přihlásili dobrovolně. Našli jsme dvacet romských dospívajících kluků a holek, kteří se s těmi studenty setkávali, dělali různé akce, vyjížděli i mimo Brno, připravovali pouliční divadla a hudební festivaly. Zároveň se třeba navzájem doučovali věci, které potřebovali: Romové učili naše studenty hrát na kytaru, naši studenti zase Romy matematiku, angličtinu. Za ty dva roky se mezi nimi vytvořila řada přátelství. Například Katka Klamková, jedna ze zakládajících studentek toho souboru, je dneska ředitelka IQ Roma Servisu, Katka Klíčová Hájková zase pracuje pro Unii porodních asistentek a s Romy dlouhodobě spolupracují. Spousta z těch neromských studentů setrvala v oboru a celý projekt jim k něčemu byl.

Litovala jste někdy toho, že jste začala s výukou a zbylo vám méně času na projekty?

Bez školy se k projektům těžko dostanete, ale bylo by fajn třeba uzákonit, že každý člověk v antropologii maximálně pět let učí a pak musí na rok do terénu. Protože jednak se to pořád opakuje dokola, vyučování je rutina, a za druhé to nezajímavější pro studenty jsou podle mého právě ty naše poznatky z praxí, které potom můžeme překlopit do sylabu. Sůl a koření této disciplíny je právě terén. Ale terén zároveň stojí hrozně energie, času a peněz, na což úplně univerzita v tuhle chvíli nemá. Jednak aby nás uvolňovala a platila někoho jiného, kdo to bude učit, a taky aby nás zásobila penězi, abychom v tom terénu mohli být.

Profese antropoložky tedy vyžaduje hodně dlouhodobé plánování, třeba i na pět let dopředu…

Ano. Je to motivující, ale zároveň to může být pěkně frustrující, třeba když se vám ten grant nedaří získat. Pořád něco píšete a pořád je to málo aktuální pro radu, co granty poskytuje, takže pak je dobré mít nějakého multimilionářského manžela. (smích)

Plánujete v brzké době nějaký výjezd či praxi v terénu v Čechách?

Ještě pár let ne. Budu určitě zpracovávat Srí Lanku. Lidsky jsme se s tím už nějak poprali a letos jsem o tom byla poprvé schopná mluvit na veřejnosti na studentské antropologické sešlosti. To bylo první vystoupení na tohle téma, první rok jsme o tom nebyli schopní mluvit vůbec. Teď jsem ve fázi, kdy ji mohu zpracovávat i akademicky, a to tak rok až dva potrvá. Moc ráda bych se podívala do Jižní Ameriky. Ráda bych taky pracovala na Sicílii nebo Sardinii, v oblasti Středomoří. Antropologie ale funguje tak, že vám přijde nějaká nabídka a vám to přijde dost zajímavé na to, abyste úplně překopala svoje sny a plány. Často je nakonec mnohem zajímavější, s kým pracujete, než kde pracujete.

Co byste poradila lidem, co by chtěli vyjet na praxi?

Největší překážkou je, když máte nějakou přesnou představu. Samozřejmě, může se vám to podařit, když máte nějaké zdroje nebo dostupné finanční prostředky. Ale důležitější, než být navázaný na místo a projekt, je podle mého otevřenost k tomu, že opravdu chcete něco dělat. Většinou je dobré vzít na začátku cokoliv, co vás bude trochu bavit a přitahovat. Navíc si přes ty zkušenosti nabalujete kontakty. Takže když začnete pracovat s uprchlíky, i přestože vás to téma zatím nijak zvlášť nezajímá, seznámíte se s lidmi z akademie a z praxe a oni vám pak otevírají dveře k dalším možnostem. Vidíte taky, jak pracují, poučíte se třeba i metodologicky. Vzít nabídku, co se zrovna objeví, to je taková zásadní rada.

Musí antropolog dát přednost výzkumu před svými sny?

Je další možností vyjet někam s batůžkem na vlastní pěst a bez prostředků, najít si práci tam. Takové studenty jsme měli dva, kteří věděli přesně, kam chtějí jet a co chtějí dělat. Pak je ale fakt potřeba se neomezovat nějakými semestry a roky, ale vzít to tak, že teď jsem šest měsíců na Papui, zjistím, jak se tady žije, a pak se vrátím a dodělám magistra. Nevidět to v rámci pětiletého plánu, tři roky bakalář a dva roky magistr, protože to se do toho nevejde. Je taky dobré být v tom terénu sám. Když tam jste s kamarádkou nebo s kamarádem, mám pocit, že jste tam vždycky víc s nimi a taky vás tak berou. Pokud jste v terénu s vlastními dětmi a rodinou, je to úplně jiná kapitola. Ti spíše pomáhají, než přitěžují. Ale ostatní lidé mi připadají víc jako outěžek než pomoc. Doporučila bych jet bez nich.

Je něco, před čím byste nadšené budoucí výzkumníky varovala?

Aby se připravili na to, že velká část terénu je nuda. Nic se neděje. V dokumentárním filmu máte hodinový sestřih toho, co bylo na pěti letech nejzajímavější. Pak máte pocit, že je to nabité událostmi. Terén je z největší části nuda. Každodenně žijete, jste tam a vstřebáváte to. Když ho organizujete jako interview, dozvíte se něco intenzivního, ale když počkáte, když se stanete součástí toho každodenního života, dozvíte se to důležité.

blog comments powered by Disqus