Dobrovolnictví: čas jsou dobré skutky, ne peníze

Do rubriky Neziskovky napsal Klára Hlaváčková (Úterý, 13. březen 2018)

Říká se, že peníze hýbou světem. Přesto se najdou lidé, kteří se rozhodli nezištně pomáhat druhým. Jmenují se dobrovolníci. Mezi ně patří i Eliška Perutková, která pomáhá od srpna v neziskové organizaci Liga vozíčkářů.

Eliška nastoupila na podzim do prvního ročníku na Mendelově univerzitě v Brně. Dobrovolníkem se stala ještě před začátkem vysoké školy. „Byla jsem v Brně už o prázdninách na brigádě, abych to tu líp poznala. A jak jsem chodila jenom do práce, tak jsem si říkala, že mi něco chybí,“ vzpomíná na první měsíce v Brně Eliška.

Začala hledat organizaci, kde by se mohla stát dobrovolnicí. Na Facebooku ji zaujala Liga vozíčkářů, která právě hledala pracovníka. Pak jen stačilo napsat krátký mail. „Hnedka mi odepsali, že se setkáme. A to bylo vše. Ono stačí, když člověk chce,” popisuje Eliška s úsměvem, jak snadné je se stát dobrovolníkem.

„Ještě snažší je přijít na Jarmark neziskovek ve středu 14. března na Fakultu sociálních studií. Jarmark začíná ve dvě hodiny. Zájemci budou mít možnost si na místě popovídat s dobrovolníky jako jsem já, a to i z jiných neziskovek a dozvědět se víc,” dodává.

Časový rozvrh je na vás

Během semestru Eliška trávila hodně času ve škole a dobrovolnické činnosti se nemohla věnovat pravidelně. Proto ocenila, že v Lize vozíčkářů mohla zůstat jako občasná výpomoc. „Člověk si může vybrat, jestli přijde jednou a pomůže s organizací náročnější akce, nebo se stane stálým dobrovolníkem,” vysvětluje.

Příkladem takové události je Benepink. Jedná se o dobročinný turnaj v badmintonu, který Liga vozíčkářů chystá na sobotu 24. března. Výtěžek věnují na chod své organizace. „Já tam budu pomáhat taky. Koordinátorka mi psala, jestli bych mohla přijít podpořit dobrovolnický tým. Napsala jsem, že ano. A protože je třeba víc dobrovolníků, tak se mnou tentokrát půjde jedna moje kamarádka,“ vykládá Eliška.

Jako dobrovolník nedostává finanční odměnu a občas přijde domů unavená a utahaná. Ale je to pro ni kvalitně strávený čas, věnovaný něčemu dobrému. „Uvědomíš si, že je to hrozně krásné,” říká dobrovolnice.

Dobrovolnictví v krvi

Podle Elišky má každý člověk něco, co chce dělat a něco, co dělat musí. Ona chce věnovat čas druhým a to jí dodává energii kráčet dál. Navíc ji práce s handicapovanými dala možnost vidět jejich život zblízka. Mohla nahlédnout do složitosti každodenního života vozíčkářů. „Chtějí si nakoupit v obchodě. Před vchodem jsou tři schody a oni tam nemůžou,“ dává příklad.

Jejím největším snem je poznávat nové kultury, tedy víc cestovat a to hlavně vlakem. Byla takto se školou už v Makedonii, Černé hoře a na Ukrajině. Lépe tak člověk pozná tamní kulturu. V Makedonii se setkala s pohostinností lidí, kteří sami žili ve skromných poměrech. „V poslední vesničce pod horami se nás objevilo 20 s batohy na zádech. Pro tamní to muselo být pro vzrůšo, tak nás pozvali k sobě do domu, který byl na spadnutí. Uvařili nám takové malé kafíčko. Bylo to krásné,” vzpomíná na jednu z cest.

Dobrovolnická činnost taky nasměrovala Eliščiny kroky k jinému oboru. Chtěla by na podzim přejít na mezinárodní rozvojová studia, kde se bude zabývat problematikou chudoby, rozvojovými oblastmi, globalizací. „Zajímají mě příběhy lidí, kteří nemají taková práva a svobody. Nejspíš bych se tomu chtěla dál. Uvidíme jestli v Lize vozíčkářů, nebo někde jinde,“ potvrzuje.

Sama říká, že zájem o druhé má už odmalička. „Naši mě učili, že na světě nejsme sami. Když jsme na tom dobře, tak bychom měli těm, co se tak dobře věnovat nemají, aspoň dopřát něco z toho, co máme my. A asi to tak beru celý život. “ uzavírá.