Byla jsem osamělým dítětem, teď osamělost zkoumám. Rodiče své děti testovat nechtějí, říká Chvojková | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Byla jsem osamělým dítětem, teď osamělost zkoumám. Rodiče své děti testovat nechtějí, říká Chvojková

Do rubriky Fakultní ruchy napsal Kristina Křivková (Čtvrtek, 19. duben 2018)

Nevyhovovaly jí metody výzkumů, tak začala pracovat na vlastních. Edita Chvojková studuje psychologii na Fakultě sociálních studií a se zabývá psychologií dětí. Nedávno se jí podařilo vyhrát školní kolo Soutěže psychologických prací, kde představila svou studii o osamělosti dětí. Příští měsíc se Edita chystá na mezinárodní kolo soutěže do Bratislavy.

Mohla bys přiblížit téma své práce?

Zaměřuje se na měření osamělosti u malých dětí – jsou to děti, kterým je od 4 do 8 let. Výstupem z mé práce je nová metoda pro měření osamělosti u dětí, která zjišťuje jejich prožívání interaktivní a hravou formou – pomocí hry se dvěma maňásky, kteří říkají protikladná tvrzení, a dítě se má přiklonit k jednomu z nich. Dříve jsme měli k dispozici jen sebeposuzovací škály, které jsou pro tak malé děti doslova nevhodné, protože neumí odhadnout, na jaký bod by se mohly zařadit, nebo jsme se museli spolehnout na hodnocení rodičů. Měla jsem představu, že budeme moci zjistit, jak jsou děti osamělé přímo od nich samotných.

Co ses snažila zjistit nebo prokázat?

Práce má formu takzvané metodické studie. Nestanovovala jsem si dopředu žádné hypotézy, snažila jsem se vytvořit a „nakalibrovat“ novou metodu. Z dílčích analýz se ale například můžeme dozvědět něco o tom, jak se prožívání osamělosti vyvíjí s věkem. Tedy že – pravděpodobně – v útlém dětství existuje jakási obecná osamělost, která se dále diferencuje. Toto zjištění je ale předmětem mého dalšího zkoumání.

Proč sis to téma vybrala?

Asi to bylo trošku osobní. Sama jsem byla osamělé dítě. Základ práce vznikl v rámci předmětu Základy psychometriky. A přišlo mi, že by byla škoda hodit nápad do koše. Taky jsem chtěla téma, u kterého budu moci kombinovat počítání a svůj zájem o děti a vývojovou psychologii obecně.

Jak probíhal celý tvůrčí proces tvé práce?

Na začátku to bylo hlavně o pečlivé rešerši literatury. Při vytváření nové metody je třeba se ve zkoumaném konstruktu opravdu dobře orientovat, aby bylo možné vytvořit relevantní položky. To byla možná ta největší zábava – vymýšlet, na co se vlastně dětí budeme ptát, nebo co jim s maňásky zahrajeme. Po pilotním testování, kde ověřujeme nejen metodu samotnou, ale i reakci dětí na ni a další kvalitativní aspekty práce, je třeba „nasypat“ všechna data do statistické analýzy. A potom začíná práce, která je spíš umění než věda – na základě mnoha statistických ukazatelů najít položky, které fungují dobře a osamělost skutečně měří, a naopak takové, které nám k ničemu nejsou, děti na ně například odpovídají nepředvídatelně nebo zcela náhodně, a proto k zachycení osamělosti nepřispívají.

Jaká byla největší úskalí při zpracovávání a sběru dat?

No, obecně to, že rodiče zkrátka svoje děti na testování propůjčovat nechtějí. Rozdala jsem přes tisíc informovaných souhlasů, abych měla vzorek o 100 dětech. Objezdila jsem spoustu školek v Jihomoravském kraji, většinu z nich několikrát, protože i když si domluvíš děti na vyšetření, je většinou alespoň část z nich nemocná. Tohle bylo dost náročné a stresující.

Překvapila tě zjištění, která jsi získala?

Myslím, že jsem měla dobrou teorii a že jsem dospěla k cíli, který jsem si stanovila – tedy vytvořit nějakou první verzi metody, na které budu ještě pracovat. Překvapilo mě fungování některých položek, které jsem bývala považovala za dobré, nicméně v rámci analýz se tak dobrými být neukázaly. Ale to k tomu patří. Vlastně by bylo špatně, kdyby fungovaly všechny a já neměla co vyhazovat.

Budou mít výsledky tvé práce uplatnění i v psychologic­ké praxi?

Ano, s tím jsem do toho šla. Ta metoda ještě není hotová, je třeba dotestovat děti, udělat normy, v podstatě napsat manuál, ale rozhodně by měla být použitelná v poradenské praxi.

Co tě motivovalo se přihlásit do soutěže studentských psychologických pra­cí?

Chtěla jsem dostat podrobnější zpětnou vazbu než u státnic. Nutnost zkrácení práce mě také motivovala k další práci na odborném článku, který připravujeme do recenzního řízení do impaktovaného časopisu. Takže jsem vlastně zabila dvě mouchy jednou ranou.

Plánuješ ve svém zkoumání dětské osamělosti pokračovat?

Musím přiznat, že žádné konkrétní plány nemám. Jedna věc je totiž mít k dispozici metodu – na čemž pracuji – a druhá věc je prokazovat souvislosti osamělosti s dalšími psychologickými fenomény. Tomu druhému jsem se ještě nevěnovala, ale pravděpodobně to bude součástí mojí magisterské diplomky. Jak ale říkám už po několikáté – dotáhnout tu metodu do konce je hlavní.

blog comments powered by Disqus