Buďme pokornější k Zemi. Nechtějme ji spoutat a ovládnout, učme se od ní, říká vítězka ceny Ekopublika

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Dominika Glaserová (Pondělí, 23. duben 2018)

Miluje přírodu, své děti i své povolání. Našla způsob, jak vše spojit do jednoho. Při své práci se zabývá problematikou genderu, ekologií i lidsko-právními tématy. Cesty publicistky Kláry Kubíčkové vedou skrz redakce, lesy i Ráje. Ať už bez nebo s dítětem v batohu.

Klára Kubíčková vystudovala žurnalistiku a sociologii na brněnské Fakultě sociálních studií. Ačkoliv je její život ve znamení novin, na svůj druhý studijní obor nezapomíná. „Sociologie mi dodnes pomáhá nejen, když je třeba interpretovat nějaká data. Hlavně jsem díky jejímu studiu pozornější. Když kdokoli kdekoli šermuje s nějakým výzkumem, vím, že mám jít do hloubky, zjišťovat, jaká byla metodologie, jaký vzorek a podobně,“ říká Kubíčková. Jako další pozitivum vnímá i to, že se přes sociologii dostala ke studiu genderu. Ten je jedním z jejích stěžejních profesních témat, a to zejména v souvislosti s výchovou a rodičovstvím.

Právě o cestování a rodičovství píše blog Dítě v batohu. „To je taková moje osobní láska: už Milena Jesenská krásně psala o tom, že když hlavu nebo srdce něco bolí, mají se nohy vypravit do hor. Ne na hodinu, ale na celý den, ne na kilometr, ale na dvacet,“ vysvětluje autorka webu svůj vztah k přírodě.

Příroda jí zprvu umožňovala utřídit si myšlenky, následně užívat si čas se svými třemi syny, kteří dnes už sami chodí do přírody se skautem. „Když se mi narodil nejmladší syn přišlo mně nelogické se turistiky vzdát. Překvapilo mě, kolik lidí se diví, že s ročním dítětem v šátku a s gemou na zádech nasedám do vlaku nebo stavím stan. Tak jsem začala psát o tom, že není čeho se bát,“ vzpomíná.

Silný vztah k přírodě se promítl i v ocenění za environmentální publicistiku Ekopublika, které Kubíčková získala za rok 2016. Ve vítězném článku Uhranutí Šumavou, který autorka publikovala v magazínu Víkend, se zabývá vývojem a potřebou ochrany přírody v největším českém národním parku. „Poselství Ekopubliky je vlastně stejné, jako poselství toho mého oceněného textu: buďme pokornější k Zemi, k jejím principům a pochodům. Nechtějme ji spoutat a ovládnout, učme se od ní,“ říká o soutěži Kubíčková, jakožto její novopečená porotkyně.

Ekologické myšlení se kromě textů promítá i do jejího osobního života. Snaží se šetřit přírodu. „Dělám to, co umím. Vedu děti k odpovědnosti za svět, píšu o ekologii nebo o lidských právech, a snažím se v mikro-krocích dávat vlastní příklad. Jsem dlouholetá vegetariánka. Místo auta máme vlak nebo koloběžku, místo hroznů z Peru v zimě sušená jablka, nakupuju víceméně jen pomalou módu nebo v secondhandech. Zní to jako maličkosti, ale věřím tomu, že skromnost je cesta. Že jsme zbytečně zpovykaní, že spoustu věcí nemusíme vlastnit, ale můžeme je sdílet,“ říká Kubíčková, která nevěří řečem o tom, že jeden člověk nic nezmění.