Zájem o dění na univerzitě dovedl studentku Zuzanu Šimůnkovou až do redakce Halasu. „Poprvé jsem zde zažila pocit odpovědnosti za to, jestli se mi podaří naplnit nějakou rubriku,“ vzpomíná Šimůnková. Psala články do kulturní rubriky a dodnes si pamatuje některé titulky. „Článek Václava Štětky Drákula ante portas pojednával o dobrovolných odběrech krve na fakultě. Jeden můj se jmenoval Skandální odhalení: na filozofii se konal nejeden striptýz,“ vyjmenovává Šimůnková s tím, že článek byl o slavnostním odhalování portrétů významných filozofů na Katedře filozofie.
„Müller mi rozhovor s pravopisnými chybami neautorizoval“
Nejdůležitější zkušeností pro ni byly rozhovory. Dělala je nejradši. Například s kolegou Vítem Kouřilem vyzpovídali Richarda Müllera, který měl koncert na Lékařské fakultě. „Mysleli jsme si, že byl dost vydařený. Ale chtěli jsme ho publikovat ve slovenštině a slovensky jsme psát neuměli. Takže nám Richard Müller rozhovor plný pravopisných chyb neautorizoval a my ho nemohli uveřejnit,“ objasňuje Šimůnková. Mnoho rozhovorů bylo však úspěšných, například s Egonem Bondym nebo s Miroslavem Marcellim z bratislavské Katedry filozofie.
Šimůnková se kromě studia žurnalistiky věnovala i filozofii. „Tato kombinace mi maximálně vyhovovala – u jednoho jsem si vždycky odpočinula od druhého,“ konstatuje. Měla představu, že se ze studia filozofie dozví víc o fungování světa, proč jsou věci tak, jak jsou, „co je za věcmi“. „A mám pocit, že žurnalistiku žene podobný zájem, i když v jiné formě,“ dodává Šimůnková. Dějiny filozofie však celé zapomněla a při práci novinářky využije jen základní rozbor toho, co jí dotazovaní říkají.
Z rozhlasu do televize
Bakalářskou práci Šimůnková psala o postavení sedmi českých novinářek. „Jejich společným jmenovatelem bylo působení v prostředí vnímaném tradičně jako mužském – byly to například válečné zpravodajky nebo redaktorky v převážně mužských redakcích,“ uvádí Šimůnková. Jednou z nich byla i Pavla Jazairiová, která jí nabídla práci v Českém rozhlase. Po dvou letech v rádiu dostala nabídku z České televize, kde pracuje dodnes. Jaký je rozdíl mezi pracemi v těchto typech médií? „V rozhlase je redaktor svým pánem, na reportáži pracuje sám. Televizní práce je ze svojí podstaty týmová a její výsledek vždycky závisí na souhře více profesí,“ porovnává.
Zuzana Šimůnková se nepřestala vzdělávat ani při práci v České televizi. Dozvěděla se o stipendiu Britské rady (British Chevening Scholarship) a získala je jako jedna z vybraných dvanácti mladých profesionálů. „Hodně jsem se snažila a hlavně jsem měla štěstí. V práci mě podpořili doporučením a neplaceným volnem, takže jsem mohla na rok odjet,“ shrnuje Šimůnková. Oproti mediálním studiím v Brně bylo studium na londýnské University of Westminster prý hodně praktické.
Kvůli natáčení malárie
Další zkušenosti už získala přímo v praxi. Nyní vytváří dokumentární cyklus o rozvojové pomoci Příběhy z Afriky. Spolupracuje na něm dramaturgicky, jako redaktorka a scénáristka. Cyklus připravuje s kolegy od loňska, v Etiopii a Ugandě strávili dva měsíce. I když udělali všechno pro to, aby zmírnili rizika pobytu v Africe, Šimůnková onemocněla malárií. „Na několik měsíců mě vyřadila z normálního života, ale už jsem zase zdravá,“ říká.
O tamních lidech měli informace od českých rozvojových pracovníků. Věděli, že domorodcům nemají dávat peníze, protože by je někdo mohl přepadnout, ale spíš užitečné věci jako pytel mouky nebo cukru. „Jedna věc je ale o bídě slyšet a druhá ji i vidět, zažít a cítit. Na to se připravit asi nelze a s tou největší bídou hrdinů našich filmů jsme se vyrovnávali až na místě,“ popisuje Šimůnková.
Natáčeli také na ugandském venkově v rodině holčičky Esther adoptované českými sponzory. Jak říká, lidé tam žijí v chýších nebo hliněných domech, spí na zemi, chodí v jedněch šatech, dokud z nich nespadnou, vodu mají kilometry daleko. „Dojalo nás, když nám maminka Esther na konci natáčení dala kasavu, místní plodinu, kterou pěstuje a kterou my ani neumíme uvařit. Museli jsme to přijmout, protože bylo vidět, že se tahle upracovaná matka pěti dětí ostýchá přijmout naši přítomnost a praktické dárky bez toho, aby se nám revanšovala. To bylo velmi důstojné gesto, které pro mě hodně znamenalo,“ vyzdvihuje Šimůnková.
Radost ze života
V Africe získala Šimůnková velkou úctu k životu v těžkých podmínkách – bez pitné vody, lékařské péče, vzdělání a příležitostí. „Docela mě překvapilo, jak bezprostředně se umí radovat ze života lidé, kteří na naše poměry nemají doslova nic. Naučila jsem se docenit zajištění, které tu v Evropě máme.“
Práce novináře není stálá, zvlášť v televizi. Čeká i Zuzanu Šimůnkovou nějaká změna? „Jak říkají Afričané, budoucnost nechávám na budoucnosti. Ne že by mě nezajímala, samozřejmě mám svoje představy. Ale vím, že do našich plánů výrazně zasahuje počasí, roční období, nálada ve společnosti, vlastní zdravotní stav a řada dalších věcí. To se možná v mém životě změnilo. Méně plánuju a víc žiju,“ uzavírá Šimůnková.
Medailon: Mgr. Zuzana Šimůnková, M.A.
- narodila se v roce 1976
- vystudovala magisterskou žurnalistiku a filozofii na naší univerzitě, 2002
- titul M.A. v oboru žurnalistika získala na University of Westminster v Londýně, 2004
- publikovala články v Lidových novinách, pracovala v Českém rozhlasu, od roku 2001 pracuje v České televizi v Redakci aktuální publicistiky
- moderovala pořady Klub Netopýr, U nás v Evropě a Před půlnocí
- jako dramaturgyně a redaktorka se podílela na pořadech U nás v Evropě a Fenomén dnes
- podílí se na sérií dokumentů Příběhy z Afriky, který vzniká za finanční podpory Evropské komise. V červnu se bude vysílat na ČT2