Baterie, ty si musíte koupit sami!

Do rubriky Téma čísla napsala Hana Trčková (Čtvrtek, 11. březen 2010)

Útroby fakulty skrývají řadu tajemných zákoutí, která jsou zraku studentů dokonale skryta. Jedním z takových míst je i půjčovna audiovizuální techniky v pátém patře, důmyslně schovaná za dveřmi vedoucími z počítačové učebny.

Domluvené natáčení reportáže pro Studentský magazín RTA se tak zdálo jako jedinečná záminka, jak do půjčovny proniknout a zjistit, jak to s tou technikou vyhrazenou pro studenty vlastně je. Výprava to byla vskutku objevná, napínavá, místy však hraničila i s infarktovými stavy.

Vypůjčit si techniku není nic složitého – stačí podepsat papír, prokázat se ISICem a ani ne za tři minuty si skutečně můžete odnést rozmanitou techniku, v našem případě kameru i s mikrofonem. Radost z hladkého průběhu však nemusí trvat dlouho. U nás konkrétně do chvíle, než jsme se pokusili kameru zapnout. Přivítáním nám totiž byl pouze blikající indikátor baterie a nefungující zvuk. Přiznávám, nejsem příliš technicky nadaný typ. Že ale komplikace nespočívá v nedostatku technického cítění, pochopíme záhy – problém se zaznamenáváním zvuku nedokáže rozlousknout ani obsluha půjčovny.

Zvukovou záhadu vyřeší až odborníci na katedře žurnalistiky a to velmi šalamounsky – ve skříni vyhrabou ještě jednu náhradní kameru i s mikrofonem, která je podle jejich slov mnohem vhodnější pro televizní natáčení. V tento okamžik by to skutečně mohlo vypadat na výpůjční happy end a na ještě ne příliš rozzlobené respondenty, kteří na nás v tu chvíli o pár set metrů dál čekali. Okamžik zapnutí „nové“ kamery však opět ničí všechny naděje. Blikající symbol baterie na displeji! Nefunkční mikrofon! Studený pot na čele! A informace asistentky o tom, že technici právě odešli na oběd! To znamená jediné – lidé, kteří čekají na natáčení, už budou ne příliš rozzlobení, nýbrž zcela rozzlobení. Chytré příručky pro takové záchvaty zoufalství radí zachovat chladnou hlavu. Takovou chladnou hlavu může pak třeba napadnout, že čas strávený čekáním na experty by se dal strávit u elektrické zástrčky a alespoň se pokusit oživit baterii v kameře. Záhada mikrofonu však ani po hodině čekání, posedávání u zásuvky v pátém patře, a usilovném přemýšlení, námi odhalena nebyla. Řešení totiž bylo naprosto nečekané a šokující. „No já jsem vám zapomněl říct, že do toho mikrofonu si musíte koupit vlastní baterie,“ zněla odpověď usmívajícího se technika při návratu z oběda.

Suma sumárum po třech hodinách zoufalé snahy vypůjčit si na fakultě funkční techniku jsme konečně připraveni vyrazit na natáčení. Naděje přece umírá poslední – třeba se podaří ještě všechno zvládnout nafilmovat. Trvalo to přesně osm minut, než naděje umřela úplně. To totiž byla, jak jsme posléze poznali, průměrná délka životnosti adaptéru u naší vypůjčené kamery.