Na premiéře filmu se střetly dva světy: umělecký a akademický | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 25. ročník

Na premiéře filmu se střetly dva světy: umělecký a akademický

Do rubriky Kultura napsala Tereza Cajthamlová (Neděle, 14. březen 2010)

Krátce před začátkem brněnské premiéry filmu Zatemněná demokracie se vstupu do posluchárny domáhá další student. Asistentky ho odmítají vpustit, protože nemá vstupenku vystavenou na své jméno. Podobná opatření vedení fakulty příliš často nedělá. Dnes ale nejde jen o bezpečnost studentů. Téma vzrůstajícího pravicového extremismu přilákalo na naši fakultu také ministra vnitra Martina Pecinu, předsedu Svazu osvobozených politických vězňů Oldřicha Stránského nebo soudce Ústavního soudu.

Kdy není tendenčnost chybou

Charismatický režisér v širokém černém klobouku Oliver Malina Morgenstern krátce uvádí svůj snímek. Film je tendenční. A snad nikdo v sále to nemůže mít jeho tvůrcům za zlé. Z každého záběru je cítit varovně zdvižený prst nebádající k ostražitosti a netoleranci k jakýmkoliv projevům rasismu a neonacismu. Na jedné straně mluví odborníci na extremismus nebo spisovatelé Zdeněk Mahler a Arnošt Lustig. A o pětašedesát let zpátky přenáší diváky výpovědi lidí, kteří přežili holocaust. V opozici k nim stojí vulgární a nenávistné výroky předsedy Dělnické strany Tomáše Vandase a jiných dnešních nástupců nacistů. Takový dialog nemůže být vyvážený. Fotografie z transportů do koncentračních a vyhlazovacích táborů jsou střídány záběry na pochodující příznivce ultrapravice. Vše vygraduje otřesným příběhem romské rodiny z Vítkova, jejíž členy se holé lebky pokusily vyvraždit. Z Lustigových slov o fašismu, který začíná slovy a končí vraždou, mrazí.

Po skončení filmu se slova ujímá odborník na extremismus Miroslav Mareš a zahajuje besedu s pozvanými hosty. Režisér filmu vzpomíná na natáčení. „Vandas je dobrý improvizátor a fabulátor. Nacisty se ale obklopuje velmi rád,“ popisuje Morgenstern jednoho z aktérů filmu. Stránský mluví o tom, že je nutné připomínat hrůzy Druhé světové války a Pecina děkuje soudcům Nejvyššího správního soudu za zrušení extremistické Dělnické strany. Pak dostávají prostor diváci. „Mě nemrazilo při sledování filmu z pochodů neonacistů, ale z toho, že naši lidé zalezli a nebyli tam. V tom vidím to hrozné nebezpečí,“ svěřuje se žena židovského původu, kterou jako dítě matka ukryla před nacisty. Pecina hovoří o neutěšené situaci v sociálně vyloučených lokalitách, které tak lákají neonacisty k pochodům. Vinu za to dává vládě. „Musíme posílit stavy policie a využít romské elity. Bude-li tam bezpečno, lidé nebudou nácky podporovat,“ říká a jeho slova budí důvěru.

„Kůň s klapkami na očích je na tom lépe než vy“

Poměrně klidnou debatu naruší až student naší fakulty Pavel Šíma, který se před nedávnem vrátil ze studijního pobytu v Libanonu. Upozorňuje na část dokumentu, která přirovnává příslušníky muslimské militantní teroristické organizace Hizballáh k českým neonacistům. „Proč jsou ve filmu tyto scény bez jakéhokoliv kontextu?“ ptá se student a dodává, že v izraelsko-libanonském konfliktu nejde ani tak o náboženství, ale spíš o teritorium a národnost. A Šíma není sám. K názoru, že podobné záběry vůbec tematicky nezapadají do filmu o neonacismu v srdci Evropy, se přiklánějí i další diváci. Kritické myšlení se na akademické půdě dá předpokládat, překvapivá je ale reakce Peciny a Morgensterna. „Nechci se vyjadřovat k meritu toho konfliktu, protože mu prostě nerozumím natolik, abych to byl schopen ohodnotit“ přiznává upřímně ministr. Pan režisér je ale výtkou rozčílen. Šímu přirovnává ke koni s klapkami na očích a ostatním studentům ve svých nesouhlasných odpovědích bez ostychu tyká. Pecina se ve sporu staví spíše do role smířlivého mediátora a Stránský se marně snaží vrátit zpět původní téma debaty. „Neodcházejte do jiných témat, která nejste schopni vyřešit. Co můžeme udělat na Středním východě?“

Už je ale pozdě. Studenti, kteří si ve vzrušené debatě začínají říkat studentská frakce, nerozumí jednoduchému nazírání režiséra na příliš složitý konflikt. Ten zase nechápe, proč mu do jeho práce někdo mluví. „Do svého řemesla si zasahovat nedám. To patří k bonmotu režisérů,“ odpovídá rozhodně. Trochu škoda, co jiného by mělo vyvolávat učenou debatu, než právě dokumentární filmy?

Celé setkání završuje Stránský přečtením svého prohlášení sepsaného k příležitosti premiéry filmu. Pak se všichni diváci rozchází domů. Nakonec je docela dobře, že se debata neomezila jen na pochvaly směřované tvůrcům filmu. Pouze lidé, kteří dovedou kriticky myslet, mohou totiž odhánět temné mraky, které čas od času zakrývají naši nedokonalou demokracii.

blog comments powered by Disqus