Vystudovaná historička si na nás vyhradila hodinu. I když s fotografem přicházíme přesně na čas, vypadá to, že ji rušíme od práce. Vprostřed rozhovoru zvoní telefon. „Je to v prezenčním nebo v kombinovaném studiu,“ snaží se tázajícího rychle obsloužit sympatická, ale vytížená dáma, která si s námi vykládá ve své klidné a prostorné kanceláři velice nepodobné stísněným a stresujícím prostorům prezenčního studijního.
Vy máte s novináři bohaté zkušenosti. Volají vám i z velkých médií. Na co se nejčastěji ptají?
Ale to ani ne. I když je pravda, že zrovna minulý týden volali z Hospodářských novin a měli pár otázek. Chtěli vědět, jestli tady máme celoživotní vzdělávání a nějaké další věci. Ale nedá se říct, že bych já podávala informace o studiu médiím. Od toho je tady děkan a jiní.
Můžeme se tedy jako Halas cítit privilegovaní?
Tak. (pobaveně) Ano, ano. Toto je totiž studentské médium.
Nás každopádně budou zajímat trochu jiné věci, než Hospodářské noviny. Co třeba dělají vaše podřízené mimo úřední hodiny? Co je náplní oné slavné takzvané „administrativní práce“?
Úředních hodin, aspoň nám se zdá, je dost – kromě pátku každý den odpoledne a ve středu i dopoledne. Takže času na vlastní jinou práci moc není. Proto třeba v období prázdnin nebo před státními zkouškami, kdy studenti mají jiné starosti než chodit na studijní oddělení, a tady je ještě více práce než během výukové části semestru, jsou úřední hodiny omezené třeba jen na jeden den.
A co pracovnice dělají? V úředních hodinách se studenti nejenom ptají na různé věci, ale také nosí žádosti. Během celého dne i přes víkend chodí hromady mailů. Jen kdybychom brali tyto dvě věci – žádosti a maily – dospějeme k tomu, že to nelze vyřizovat v úředních hodinách. Samozřejmě když je chvilinka, nekouká se z okna a vyřizuje se. Co se týká těch žádostí, můžu říct, že tady to bylo letos něco naprosto šíleného. Na konci ledna byla přijata nová směrnice děkana, která po formální stránce pozměňovala postup uznávání předmětů. A letos byl nebývalý počet těchto žádostí.
Co to pro vás znamenalo?
Že se to téměř nedalo zvládat. Do toho ještě přišla drobná změna, že na jarní semestr tady máme paní proděkanku Pitrovou, která zastupuje proděna Holzera pro tady tu pedagogickou činnost. (proděkan pro studijní záležitosti Jan Holzer má tento semestr tvůrčí volno – pozn. redakce) Chodila sem dvakrát týdně a někdy nemohla přijít, protože byla nemocná. Kolegyně jenom na prezenčním studiu měly čtyři plné zápisové knihy pošty. Paní proděkanka tady byla třeba několik hodin, než to vůbec prošla a řekla „souhlasím“ nebo „nesouhlasím“. A pak si představte to zpracování. A to jsem se dotkla jen jedné části. Je tady plno výjimek. Tolik, že už to potom není výjimka, ale téměř pravidlo.
Dále rektorát v loňském roce dělal několik kontrol na studijních odděleních. Byl i u nás. Dříve jsme některé věci, které jsme nepovažovali za až tak podstatné, vyřizovali tak, že jsme studentovi řekli: Ano, bylo to kladně vyřízeno nebo nebylo to kladně vyřízeno. Rektorát ale trvá na tom, že téměř všechno se musí vyřizovat formou rozhodnutí děkana. Dosud jsme rozhodnutí měli na poplatky, na přijetí ke studiu, případně další rozhodnutí o přerušení a ukončení studia. Nicméně třeba na uznávání předmětů ta rozhodnutí nebyla. Teď si představte, že to všechno musí mít formu rozhodnutí – to znamená výrok, možnost odvolání; a musí se to posílat poštou. Té práce je opravdu hodně.
Krom vaší obvyklé agendy jste třeba minulý víkend (rozhovor se uskutečnil 15. března – pozn. redakce) organizovali promoce. Bylo to pro vás zpestření nebo naopak práce navíc?
V každém případě je to zpestření. Je to jiná práce než papíry. Měli jsme ale trošku problém: Jejda občerstvení. Nemáme nádobí – aha – tak jsme museli jít na sekretariát děkana žebrat o nádobí. Ale celkově to není špatné, i když jsme to dělali v sobotu.
Proděkan je moc měkký
Cítíte také postupný nárůst práce s tím, jak přibývá studentů na fakultě?
Tak samozřejmě. Ale to by člověk bral, je pochopitelné – přibude studentů, přibude práce. Studentů absolvuje více. Když se dělají statistiky pro matriku, je tam více studentů. Není to snad ani tím, že by se přijímal větší počet studentů, ale je to i tím, že hodně lidí si studium přeruší a dokončují ho později nebo si to všelijak rozvolňují a natahují. Zkrátka a dobře, myslím si, že bychom na studenty měli být přísnější.
Aby nemohli rozvolňovat?
Myslím si, že se hodně vychází vstříc ve vyřizování žádostí. Když student po prvním semestru nesplní alespoň těch patnáct kreditů, je otázka, jestli by měl na takové náročné škole studovat. Jistě jsou závažné důvody. Může se stát, že člověku něco vstoupí do života a on nemůže studovat. Jistě. Ale o tomto nemluvím. Tady se dost rozmohlo to, že není problém, když máš deset dvanáct kreditů a zapíšeš se. Studenti studují i s několika výjimkami.
Na základě čeho se takové výjimky udělují?
Řekla bych vstřícné gesto vůči studentům. O tom samozřejmě rozhoduje proděkan pro studium.
Čili vy byste byla důraznější než pan Holzer.
Ano (pousměje se). Ono se to stejně potom obrací proti fakultě a proti studentům samotným.
Omyly se snažíme napravit
Máte v popisu práce informovat studenty o věcech souvisejících se studiem. Zajímalo by mě, kdo je zodpovědný za to, když jim podáte mylné informace?
Za to jsme samozřejmě zodpovědní my. Teď je otázka, čeho se to konkrétně týká. Pokud dostanou špatnou informaci a přijdou na to zavčas, snažíme se to napravit. Pokud si kvůli tomu prodloužili studium a musí si platit poplatky – vzpomínám si, že něco takového tady bylo – byl to potom důvod pro to, aby se jim prominuly poplatky. Čím by to mohlo být? Za mou éru nastoupilo jedna, dvě (vypočítává), pět nových pracovnic. Samozřejmě nové pracovnice mohly udělat nějakou chybu, když ještě neznaly svou problematiku. To je jedna věc. Jinak ne všechny otázky jsou úplně jasné i nám. Je to zejména otázka státních zkoušek. Řád platí třeba několik let, ale až praxe ukáže, že výklad může být takový i onaký, a člověk se může dopustit chyby. Ale pokud je to chyba na naší straně, snažíme se ji odstranit. Student by za to neměl trpět.
Často se stane, že student se octne uvězněný v systému, když si ho přepinkává studijní oddělení a třeba katedra. Odkazují se navzájem na sebe a student potom neví, kam má jít záležitost vyřídit.
Obecně my řešíme studium po stránce organizační, administrativní, takové té formální registrační a tak. Kdežto katedra po stránce obsahové. Nicméně i tak jsou společné některé momenty. Například ještě před rokem se uznávání předmětů řešilo na katedře. Katedry, aniž na to měly právo, do zápisů předmětů vstupovaly. Tak se rozhodlo, ať to dělají všechno ony. Ovšem podle zákona rozhoduje děkan, a tak to správně přešlo zase do kompetence studijního oddělení. Práce opět přibylo nebývale. Důsledkem toho je, že od prvního dubna k nám nastoupí nová pracovnice.
Kolikátá už?
Bude nás devět.
Studijní není Velký bratr
Na každého studenta si vedete papírovou složku. Co všechno se nachází v takové složce? Já jsem třeba přišel po třech letech studia vyřídit něco na studijní a pracovnice z ní vykouzlila můj imatrikulační list.
To snad ani není možné. Ale můžeme se podívat (rozkládá před námi složky tří studentů, které byly položené na stole). Tak za prvé je tam přihláška ke studiu a rozhodnutí o studiu – to má každý student. Maturitní vysvědčení, proškolení, první zápisový list, žádosti o uznání… no veškerá korespondence. Všechno se samozřejmě musí zakládat. Na závěr je tam kopie diplomu a kopie dodatku k diplomu neboli diploma suplementum.
Jak dlouho takové spisy uchováváte?
Ty se nelikvidují nikdy. Deset let jsou tady v našem archivu a poté jsou odváženy do archivu Masarykovy univerzity. Například po několika letech se může ozvat absolvent, že ztratil diplom a potřebuje udělat kopii.
Kdo všechno má přístup do těchto složek?
Mají tam přístup referenti studijního oddělení a řeklo by se proděkan. Ale on se do nich nechodí dívat. Přijde, úřaduje, a když chce složku, tak ji dostane. Je pravda, že sekretářky kateder, když si třeba potřebovaly najít protokol při opakované státní zkoušce, tak si ho tam šly najít. Ale jinak do toho nikdo nemůže. Je to zamčené.
Kromě těchto papírových složek ale máte přístup i k velkému množství elektronických dat. Například můžete vidět, kdy byl kdo nemocný, kdy podával omluvenku a podobně. Přiznám se, že to mě trochu děsí.
No jo, co máme dělat? Řeknu to takto: my samozřejmě leccos můžeme, ale – a možná to vyzní hloupě – na to, abych zjišťovala, kdo kdy byl nemocný, nemám absolutně čas. Navíc je potřeba dodržovat ochranu osobních dat. Nesmíme sdělovat věci, které se týkají osobních záležitostí studentů. To nejde.
Tedy se nemusíme bát Velkého bratra na studijním?
(Vesele) Myslím, že se nemusíte bát. To určitě ne.
Přijímací řízení sem blbce nepustí
Studijní oddělení je určitě místo plné emocí. Stalo se vám někdy, že by vám v něm studenti plakali, nadávali, vyhrožovali?
Naštěstí nevyhrožovali. To by teda bylo. Já jsem nic takového nezažila. Mám dojem, že někdo plakal – bylo to v souvislosti s ukončením studia. Proděkan pozval studentku sem a bylo to takové emocionální. Ale kolegyně mně občas říkají, že studenti bývají někdy velice asertivní.
Co si vůbec o studentech myslíte? Neříkají si vaše kolegyně za přepážkou, „to je ale blbec“, když už jim něco vysvětlují popáté?
Ne. Studenti jsou samozřejmě různí, ale nemyslím si, že by byli nechápaví. Je to takový vzorek společnosti, jak všude jinde.
Vy si tedy nemyslíte, že jsme nadprůměrně inteligentní?
Na studijním oddělení se to nedá hodnotit. To by mohli vyučující, ale my ne. Problematika, kterou my řešíme, je jiná. Není odborná po stránce politologické, sociologické. Když někdo neví, jak má udělat nějakou administrativu, ještě to nevypovídá o tom, jestli je inteligentní nebo jestli má nějaké schopnosti. Je fakt, že u uchazečů o studium, kterým někdy zodpovídáme opravdu v uvozovkách zajímavé dotazy, si říkáme: no to vůbec. Když není schopen se přihlásit do školy, vyplnit a zaplatit přihlášku a seznámit se s pokyny k přijímacímu řízení, tak si říkáme, jestli se k nám vůbec má hlásit. Ale přijímací řízení tady ty snad oddělí.
Proděkan si s námi nechodí povídat
Občas lze uvnitř kanceláře Studijního oddělení zahlédnout pana proděkana Holzera. Chodí tam proto, aby si popovídal s referentkami, nebo aby tam skutečně něco udělal?
(Smích) Tak to opravdu nechodí, aby si popovídal. Je fakt, že když jsme měli předvánoční posezení a my ho pozvaly, tak přišel. Jinak si ale nechodí povídat. To není ani z časového hlediska možné. Kdybyste vy přišli třeba v dubnu, kdy máme přijímací řízení, se žádostí o rozhovor, řekla bych vám, nezlobte se, ale já vám opravdu nemůžu hodinu věnovat.
Co sem teda přesně chodí dělat, co nemůže udělat ve své kanceláři?
Žádosti, i když jsou adresované děkanovi nebo proděkanovi, chodí sem a sem se chodí vyřizovat. Proděkan nemá taková přístupová práva, jako mají referentky. Ale především chce vidět spis. A kolegyně třeba už znají taková ta „čísla“, ty výtečníky – á, to je ten a ten a má to a to – což proděkan nemusí vědět. Zkrátka přijde a úřaduje tady.
Vzpomenete si ještě, jak vypadalo studijní oddělení, když jste byla studentkou vy? Dá se to porovnat s tím, jak vypadá dnes?
Studentů bylo méně. Nás bylo v ročníku dvě stě. Mimochodem, pan děkan Rabušic byl můj spolužák. Studoval něco jiného, ale byl se mnou v ročníku. Ale víte, co je zajímavé? Já ani nevím, jak vypadaly mé zápisy. Samozřejmě jsme se zapisovali po ročnících, ne po semestrech. Měli jsme daný roční studijní plán a ten se musel splnit. Pokud se něco nesplnilo, musel se opakovat ročník. Já jsem teda naštěstí neopakovala nic. Ale ani ty procesy zápisu si opravdu nepamatuju. Tehdy se všechno psalo na strojích a o to byla celá administrativa náročnější. Žádné tištění diplomů, všechno se muselo psát ručně.
Studijní oddělení v číslech
- 2001 – od tohoto roku jej vede PhDr. Jitka Štěpánková
- 9 – tolik má Studijní oddělení zaměstnankyň
- asi 200 – o tolik studentů s přerušeným studiem se Studijní oddělení stará
- až 15 – potvrzení o studiu si najednou odnáší někteří studenti
- 40 – metrů měřila nejdelší fronta (až k vrátnici)
- téměř 100 000 – tolik činil nejvyšší vymáhaný poplatek za studium