Čekání na Čuříka a další výstřednosti

Do rubriky Ostatní napsala Jitka Sklenářová (Sobota, 8. květen 2010)

Protože chceme (my, co spolu pro vás děláme Halas) být lepší a lepší (až budeme úplně nejlepší), pozvali jsme na jednu z redakčních rad ostříleného profesionála z řad vyučujících na katedře mediálních studií a žurnalistiky. Čekali jsme na něj několik týdnů, nakonec se však (zcela proti beckettovskému očekávání) ukázal.

Přišel za námi jedno březnové úterý večer do spolkovny, kde na něj již čekalo čestné místo u našeho (s trochou fantazie skoro kulatého) stolu. Byl řádně vybaven, v rukou třímal všechna (tři) vydání Halasu v novém designu, jež jsme od velkých loňských změn vyprodukovali. V podstatě jsme si poslechli to, co jsme tak nějak čekali. Vzhled, náměty článků a míchání stylů jsou prý pro studentský časopis adekvátní a od Čuříka – novináře jsme byli pochváleni. Až na nějaké ty parchanty, kteří se nám čas od času objevují v sazbě. Pokud se však jedná o Čuříka – zaměstnance naší fakulty, jeho pozice nebyla až tak jednoznačná. Vlastně byla spíš záhadná – tajemně naznačoval něco o tom, že se nejspíš dočkáme nějaké odezvy na poslední číslo (číslo oslňující úsměvem a noblesou francouzských králů). Inu, nemýlil se. Ale o tom si, milé děti, povíme zase někdy příště a v úplně jiné pohádce.

O Františkovi

Jestli ovšem stále nemůžete usnout, je tady ještě krátké povídání o Františkovi. Že nevíte, kdo to je? František se před nedávnem a naprosto nečekaně stal novým maskotem našeho časopisu. Je červený, docela maličký a bydlí na nástěnce v halasácké spolkovně. Jeho nejoblíbenějším dnem je úterý, protože v úterý večer se schází většina jeho maminek a tatínků, aby společně dumali nad obsahy dalších Halasů a budoucností našeho časopisu, a tím i nad osudem Františka. Ten se nejraději živí písmenky, což je u soba poněkud neobvyklé, ale jsme (zdá se) liberální redakce, a tak mu podivný zvyk tolerujeme. Poslední dobou ale začal František zlobit a užírat písmenka přímo z redakčního systému, jako by mu nestačily zbylé výtisky ve spolkovně. Věc zašla tak daleko, že ten neomalený sob spásl několik článků, jejichž autoři od té doby dostávají kapky, že nedodrželi deadline. Pravý viník si přitom klidně visí na nástěnce a dělá, jako by se nechumelilo. Vždyť je přece jaro… Asi bychom měli pro našeho sobíka sehnat profesionálního ošetřovatele (nebo telku).

Probereme to na další redradě a dáme vám, děti, vědět, jak to s Františkem všechno bude. Ono by se mohlo klidně stát, že nám fakulta přestane platit krmení, když bude František tak nenažraně pojídat halasácká písmenka…