Škola pro život

Do rubriky Kauza napsal Roman Vido, odborný asistent Katedry sociologie (Čtvrtek, 6. květen 2010)

Vysoké školy se v posledních měsících dostávají pod drobnohled veřejnosti. Ať už jde o debaty o financování vzdělávacího systému nebo o kauzy typu plzeňských práv. S tímto vědomím jsem si četl minulý editorial Halasu. Stálo v něm, že se jeho redakci doneslo hned několik zpráv o křivdách, které se studujícím na naší fakultě udály. Rubrika určená k vrhání světla na takové případy však zůstala prázdná, konstatoval zklamaně editor. Osoby, jichž se to týkalo, odmítly promluvit; a to ani při slibu zachování anonymity.

Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, funguje na facebooku druhým dnem skupina s názvem „Protestuji proti disciplinárnímu řízení za vyvěšení naskenované knihy do IS“. Reaguje na jednu z čerstvých fakulních „kauz“ a docela to v ní žije. Na její „zdi“ se objevuje spousta příspěvků, ve kterých se k ní studenti – neanonymně – vyjadřují. Tak jako v každé diskusi zde zaznívají hlasy racionální i ty, které vedou spíše emoce. Důležité však je, že znějí.

Pokud posledně Pavel Šíma apeloval na všechny, kdo cítí, že se na nich někdo dopustil nespravedlnosti, aby si své zkušenosti nenechávali pro sebe, mohu se k němu touto cestou jen připojit. Pro postižené i pro školu nemůže být nic horšího než zamlčená křivda. Ta totiž u prvních vyvolává pocit bezmoci, zatímco ve druhém přiživuje iluzi vlastní dokonalosti. Současně platí, že křivda nahlas nepojmenovaná nemůže být odčiněna. Jenom se zažírá hlouběji do nitra.

Přitom však není dobré zapomínat, že ne každá pociťovaná nespravedlnost je nespravedlností skutečnou. A i tehdy, kdy k nepravosti reálně došlo, nemusí stát v pozadí zlá vůle jejího původce. Tohle vše se ovšem může rozkrýt jen ve chvíli, kdy se o věci otevřeně mluví. Přičemž prostorem, kde hlasy dotčených zazní, nemusí být v první instanci fakultní časopis. Ten by měl být až jakousi stanicí poslední záchrany v případě, když se postižený nedočká slyšení jinde.

V diskusích o financování vysokých škol často figuruje otázka po cíli vysokoškolského studia. Konsenzus panuje v tom, že jeho klíčovým posláním je příprava na trh práce. Souzním s těmi, kteří dodávají, že vedle toho jsou vysoké školy také místem přípravy pro občanský život. V této souvislosti pak o to naléhavěji vyvstává potřeba ozvat se v okamžiku, kdy se mi děje křivda. Pokud se totiž někdo bude bát ozvat v „chráněném“ prostředí své alma mater, není obtížné si představit, jak se zachová, až ho opustí a zamíří do končin, kde „jsou lvi“.