Kulturní okénko

Do rubriky Kultura napsala Dana Kristlová (Pondělí, 29. listopad 2010)

Možná jsem jiná a možná i trochu cizí, a nejen proto, že nestuduji na vaší fakultě. Každý jsme něčím jiný a do určité míry jsme si vlastně všichni cizí, dokud se nepoznáme. A někdy vlastně i potom. Poznat člověka opravdu dobře je totiž velmi obtížné. Ale jsou místa, kde se lidé setkávají a kde mohou být společně svědky věcí, jež v nich zanechají podobný otisk, náladu nebo stejné myšlenky, místa, kde jsme si najednou všichni blízcí, přestože ve skutečnosti stále vzdálení a cizí. Spojují nás, sdílíme na nich nejen prostor, ale také atmosféru, pocity a názory. Mohou to být třeba místa, kam chodíme za kulturou – divadla, kina, koncertní sály, galerie… nebo v našem případě budova fakulty.

Původně jsem neměla pražádný zájem o jakékoliv dění na fakultě, která není mou domovskou. Díky Halasu teď ale patřím k těm, kteří s nadšením očekávají, co dalšího z kultury bude v atriu uvedeno, kdo bude vystavovat fotografie nebo přednášet o knihách, které divadelní skupiny nás poctí svou návštěvou a obohatí náš šedý studentský život netradičním dramatickým kusem.

Děje se tady toho tolik a my můžeme být při tom, jsme věrnými diváky a zaujatými přihlížejícími, nadšenými posluchači, zapálenými obdivovateli. Necháme-li se vtáhnout do světa kultury, třeba jen toho malého mikrokosmu ve fakultní budově, obohatí nás. A na lidi, kteří v něm budou s námi už nebudeme pohlížet jako na cizí, protože nás budou spojovat zážitky. A kdoví, kolik pohledů na okolní realitu nám ony kulturní chvíle či dramatické večery přinesou. Žádná Hra už pro nás možná nebude jen hrou a pokaždé, když na obloze nebo u vody uvidíme racky, vzpomeneme si nejen na Jonathana Linvingstona, ale také na to, jak se jednou na fakultě lítalo… a na to, že svět je místem lidského setkávání.