Jsem jen obyčejný sudokopytník, říká maskot Halasu

Do rubriky Fakultní ruchy napsala Jitka Sklenářová (Pondělí, 29. listopad 2010)

Je malý, červený a je to sob. „Pojmenovali mě po Palackém,“ plete si jména českých velikánů. Všichni ví, že jméno má po Halasovi. Ve spolkovně studentů Fakulty socálních studií bydlí od jarního semestru, kdy se stal členem redakčního týmu.

„Začalo to nenápadně,“ vypráví František. Jedna z redaktorek se cestou na redakční radu zastavila v obchodě s korálky, odkud si odnesla plstěnou sobí šablonku. Tu pak obkreslila na papír, přidala červenou barvu a srdíčko – a maskot byl na světě. „Tehdy vznikla myšlenka, že Halas by měl mít maskota,“ pokračuje František. Po lítém boji s tehdejším šéfeditorem se nakonec podařilo ubytovat soba v redakci nastálo. Vymýšlení jména netrvalo dlouho, František a Halas patří k sobě.

„První zmínka o mně byla v čísle, které nikdy nevyšlo,“ podotýká smutně sob. Na jaře odstavila fakulta Halas od finančních zdrojů, a tak nebyly peníze vůbec na nic. „Několik měsíců jsem neviděl ani kousek lišejníku, nejvíc šetřili na mně,“ spílá redaktorům František. Články se tehdy napsaly a pověsily na web. „Návštěvnost webu ale není dost vysoká,“ pokračuje maskot. „Budu se do toho muset vložit,“ dodává záhadně.

Protože František se vkládá často a rád, objevuje se od začátku podzimu na všech materiálech časopisu. „Jsem tak trochu exhibicionista, navíc blázen do módy. Proto nosím barevné oblečky. Nesnesl bych, aby mě studenti viděli v jednom oblečení vícekrát,“ tvrdí. Ani ohleduplné redakci se však před sobem nepodařilo utajit pomluvy, které o jeho původu kolují od doby, co byl vypuštěn na veřejnost. „Slyšel jsem, že prý mě ukradli,“ fňuká zarmoucený sob. „Na mou podobu se autorská práva nevztahují, jsem jen obyčejný sudokopytník…“ dodává. Sobi jsou sice hojně rozšířeni po celém světě, někteří jsou ale chráněni zákonem jako ohrožený druh a někteří byli už vyhubeni. „Doufám, že mě redakce nedá,“ uzavírá František.