Demokratickým ideálem řešení sporů je diskuse, jež koresponduje s liberální představou konfliktu vyplývajícího z nedostatku informací. Ačkoli lze k tomuto pojetí vztahovat řadu výhrad, faktem zůstává, že demokracie bez diskuse může stěží existovat. Toho jsou si vědomi také autoři pozoruhodného projektu Masarykovy debaty, kteří se, inspirováni tradičními oxfordskými debatami, rozhodli tento ideál převést do reálného světa.

V ne-ideálním světě nevyhnutelně dochází k zaměňování pojmů a jejich významů. Ačkoli se diskuse pořádají na akademické půdě poměrně běžně, málokdy svým formátem odpovídají debatním standardům. Diskuse ze své podstaty nejsou dva monology, související spolu jen zdánlivě společným tématem. Naopak diskuse představuje určitou jednotu, která se zhmotňuje ve svém cíli – hledání pravdy. Důraz je však třeba spíše klást na slovo hledání, protože právě v něm se ukazuje povaha diskuse, založená na určitých procedurách. Diskusi nelze mít bez sporného předmětu, oponujících si stran a především pravidel, která právě činí Masarykovy debaty tolik zajímavými. Jak ovšem na začátku premiérové debaty, která se uskutečnila středeční podvečer v aule Fakulty sociálních studií, podotkl její moderátor Andrej Schulcz, smysl Masarykových debat je mnohem širší. Vedle popularizace a kultivace veřejné diskuse je to především snaha přiblížit akademickou sféru občanské společnosti a seznámit ji se svými názory na společenská témata.

První ze série Masarykových debat byla věnována následující tezi: Moderní levice je jenom marketingový tah. Přizváni k jejímu hájení byli Tomáš Zálešák z Filozofické fakulty Trnavské univerzity a Michal Semín, současný ředitel Institutu svatého Josefa. Jako jejich oponenti v této debatě vystupovali Martin Škabraha z Filozofické fakulty Ostravské univerzity a Jakub Patočka, šéfredaktor Deníku Referendum. Personální obsazení jistě vzbudilo zájem ve vztahu k formátu diskuse neméně významný, a proto se v aule sešly bezmála dvě stovky diváků, pověřené podstatným úkolem rozsoudit diskutující z hlediska přesvědčivosti obhajování svých pozic.

Začněme nejprve samotnou strukturou debaty. V první části byli všichni řečníci vyzváni k přednesení úvodní řeči v době trvání osmi minut. Zahájením debaty byl pověřen Zálešák, pokračoval Škabraha, až se dle stejné formule, která se více či méně uplatňovala během celého večera, nakonec vystřídali i zbylí dva hosté. Následovaly dotazy z řad publika, jimž byl s ohledem na dříve zmiňované poslání akce vyhrazen největší prostor. Debata byla zakončena závěrečnými proslovy jednotlivých diskutujících, avšak neoficiálně se přirozeně vedla v nejrůznějších podobách ještě dlouho potom.

Když bychom to vzali tentokrát od konce, asi těžko se lze shodnout na celkovém hodnocení debaty. Pravdou je, že se diskuse poněkud vzdálila svému tématu, avšak zdali to bylo úplně na škodu, zůstává nejasné. V tomto ohledu se můžeme přít, jestli selhali především obhájci teze, kteří nebyli kompetentní dostát své roli, anebo naopak pořadatelé, již formulovali onu tezi takovým způsobem, který ji z hlediska hájení předem diskvalifikoval. Leitmotivem debaty se totiž stalo Patočkou mnohokrát řečené úsloví: „Když dva říkají totéž, není to totéž.“ Jinak řečeno, co vlastně znamená ta „moderní levice“? Zálešák i další upozornili, že jiná než moderní levice neexistuje, neboť politická levice není než produktem modernity. A zatímco si diskutující pro tezi pod tímto termínem představovali novou levici, blairovskou levici či „socialistu“ Baracka Obamu, diskutující proti tezi vysvětlovali, že snad s výjimkou Obamy „moderní levice“, neboli ta nacházející se na aktuálním stupni vývoje levicového myšlení, nemá s výše uvedenými příliš společného, ba dokonce naopak.

Řečeno s Kunderou, současná levice se zrodila na ruinách konce světa, který líčil Francis Fukuyama. Moderní levicové myšlení vnímá Giddensovo přitakávání Fukuyamovi jako historické selhání levice, krystalizované ve výrazu třetí cesta. Chceme-li mluvit o marketingovém tahu − tedy o situaci, kdy se levičáctví pouze předstírá − je to podle Patočky právě například politika Tonyho Blaira. Současná levice zavrhuje blairovskou třetí cestu, jelikož a priori rezignovala na věrnost svému původnímu étosu, kterým je obnažování moci a, slovy Škabrahy, obrana práce vůči systému řízenému kapitálem. A je-li dnešní krize krizí příjmů a nikoli výdajů, úkolem pro moderní levici musí být v konečném důsledku zkrocení globálního kapitálu. Tohoto cíle pak nemůže být dosaženo jinde než na institucionální (parlamentní) úrovni, čímž se současná levice rozchází do jisté míry také s takzvanou novou levicí, respektive radikálním křídlem alter-globalizačního hnutí, jež bylo Zálešákem rovněž vzpomínáno jako část „moderní levice“.

Nerozumíte předchozímu odstavci? Potom vás určitě nepřekvapí, když řeknu, že se diskuse mohla leckomu jevit zmateně, ne-li nepochopitelně. Zásadním problémem debaty, která se nakonec zabývala spíše otázkou vymezení současné levice, byla neschopnost Zálešáka a Semína reflektovat nastíněný aktuální stav vývoje, čímž docházelo k určitým nedorozuměním. Názorně tuto skutečnost ilustruje problematika Wikileaks a s ní spojená debata, jíž bylo nečekaně věnováno mnoho času.

„Moderní levice solidarizuje s Julianem Assangem a s dnešní odborovou stránkou,“ nechal se slyšet závěrem své úvodní řeči Patočka a vzbudil tak nemalou pozornost. Slova se chopil Zálešák, který Wikileaks odsoudil a jejich příznivce kritizoval pro naivitu, když nerozumí tomu, že diplomacii nelze provozovat bez utajování informací, a nezodpovědnost, pokud chtějí diplomacii odstranit, neboť tímto ženou svět do války. Škabraha se ohradil, že Wikileaks přece ještě neznamenají, že by někdo chtěl diplomacii něčím nahrazovat, a společně s Patočkou polemizovali s předpokladem, podle kterého nemohou demokratické vlády jednat otevřeně se svými voliči. Mají-li se voliči správně rozhodovat, musejí k tomu mít nezbytně informace. Kdo má informace, má moc. A levice musí moc omezovat, jelikož ne všechny vlády jednají s ohledem na názor svých voličů a rozhodně vždy v utajení nepředcházejí ozbrojeným konfliktům, jak Patočka demonstroval na příkladu angažmá USA v poválečné Latinské Americe.

Vzápětí přišlo obvinění současné levice z antiamerikanismu, což však její představitelé popřeli s ohledem na demokratickou tradici USA, ve které musela být svoboda vybojovávána právě ve vztahu vůči státu. Jak Zálešák, tak Semín nakonec konstatovali, že levice má problém se světem, jaký je, není schopna zohlednit lidskou přirozenost a má patologické obavy z autority, jejíž eliminování může mít pro společnost fatální důsledky. Škabraha s Patočkou tvrdili, že nechtějí autoritu odstranit, ale testovat, protože pouze na základě tohoto procesu prověřování autority může autorita jako taková vůbec existovat. Autorita, má-li být legitimní, se musí v demokracii ustavovat v dialogu a nikoli v mocenském monologu vládnoucích elit. Jejich postoje tak, zdá se, mají poměrně daleko k nové levici, která antiautoritářské a antihierarchické požadavky dovedla v šedesátých letech 20. století do krajnosti.

Asi nemusím říkat, pro kterou ze stran jsem hlasoval. Myslím si, že pomyslné vítězství diskutujících proti tezi bylo samo o sobě způsobeno nešťastným výběrem teze / selháním jejich obhájců (vyberte si, co uznáte za vhodné). Co se týče výsledků, hlasovalo se před zahájením debaty a po jejím skončení. Zatímco na začátku souhlasilo s tezí 29 %, 47 % nesouhlasilo a zbytek ani nesouhlasil, ani souhlasil, po debatě se 13 % hlasů posunulo na pozici proti tezi.

Závěrem. I když může ve světle předchozích řádků vypadat debata jako neúspěch, já ji osobně hodnotím kladně, ať už pro odhodlání pořadatelů, anebo vysoký zájem dorazivších. Zvláště mě překvapila úcta, slušnost a ohleduplnost, se kterou vystupovali pozvaní hosté jak vůči sobě navzájem, tak k tazatelům z publika, přičemž některé položené otázky bychom mohli označit za, řekněme, méně kvalifikované. Skutečně všichni diskutující (= včetně Semína) na mě udělali dobrý dojem. Debata tak byla po téhle stránce na nejlepší úrovni, jaké jsem měl kdy možnost být svědkem.

blog comments powered by Disqus