Neosobní, nedůstojné a s chybami. Takové jsou písemné státnice na naší škole

Do rubriky Téma čísla napsala Tereza Cajthamlová (Úterý, 15. březen 2011)

Koktající novinář? Sociální pracovník neschopný dát dohromady jedinou souvislou větu? Sociolog, který závěry své studie neumí prezentovat před publikem? Proč ne, ti všichni mohou naši fakultu bez problému vystudovat. Za celou dobu nemusí otevřít pusu. Dokonce i u státní zkoušky stačí, když správnou odpověď zakroužkují nebo stručně vypíší do odpovědního archu.

Můžete namítnout, že u zkoušky je důležitější obsah, nikoliv forma. Ale obě věci spolu přece souvisí. Jakmile zmizí slavnostní atmosféra s vážným výrazem ve tvářích zkoušejících, k smrti vyděšeným studentem a předepsaným dress codem, zkouška sama jaksi ztratí na důležitosti. Stává se z ní vlastně jedna z mnoha, které za své studium absolvujeme.

Nikdo si na nic nehraje, ale také nemá důvod se snažit. Student se nemusí bát, že by ho vyučující na něčem nachytal. Stačí mu jen povrchní znalost – naučená fráze opatřená patřičným množstvím cizích slov. Rozepisování je zbytečné a dlouhé odpovědi jen naštvou člověka, který bude práci opravovat.

Příliš mnoho úsilí není potřeba věnovat ani vymýšlení otázek. Přesvědčila jsem se o tom u letošních státnic ze sociální práce a sociální politiky. Zadávající si pro nás připravili skutečný oříšek. Naším úkolem bylo vysvětlit jednu z uvedených funkcí sociálního státu. Místo slova redistributivní, které označuje přerozdělování příjmů mezi skupinami obyvatel, ale autor otázky napsal jeho protiklad – nedistributivní. Nechci ale nikomu křivdit, možná za chybu mohl nějaký neoliberální šotek, který se snaží rozložit sociální stát pěkně zevnitř. Jen těžko ale mohla podobná situace připadat vtipná člověku, kterého tato špatně zodpovězená a ještě hůře položená otázka připravila o body potřebné k úspěšnému složení zkoušky.

Nejsem zrovna zastáncem přehnaných oficialit, ale trochu mě mrzelo, že zkoušejícím (lze-li tak vůbec nazvat člověka, který nás hlídá, abychom neopisovali) nestála naše státnice ani za společenský oblek. Zadání otázek nám rozdala vyučující v džínách a svetru. A neobtěžovala se ani s představením zkušební komise. Proč také, vždyť si to můžeme najít v ISu.

Písemné státnice jsou prý spravedlivější. Budiž. Ale v tom případě jsou poslední spravedlností, která nás v profesním životě čeká. U pracovních pohovorů, při prezentování projektů nebo na konferencích už se za monitor počítače neschováme. Tady už bude záležet na tom, jestli svému oboru skutečně rozumíme a dokážeme o tom druhé přesvědčit.