Ústním státnicím říkám ne

Do rubriky Téma čísla napsala Kateřina Burianová (Úterý, 22. březen 2011)

V lednu jsem absolvovala státnice na Katedře žurnalistiky. U zkoušky jsem strávila celkem šest hodin, z toho pět vyplňováním otázek k mé specializaci. Byla jsem vyčerpaná. Přece jen, ukončit studium oboru dá zabrat. O to víc jsem byla šokována, když jsme na téma státnic začali diskutovat se spolubydlícími. Studentka Mendelovy univerzity mi prozradila, že u nich je závěrečná zkouška ústní a skládá se zároveň s obhajobou bakalářské práce. Na jednoho člověka má komise čas necelou hodinu.

Informace mě zaskočila. Pokud má být ukončení tříletého studia tak krátké, má vůbec smysl? Při ústních státnicích je možné vyzkoušet jeden nebo několik málo problémů relativně do hloubky, ale určitě to nedosahuje rozsahu ověření znalostí při písemné formě státnic.

U každé ústní zkoušky je velké riziko ovlivnění lidským faktorem, což je asi nejsilnější argument proti ústním státnicím. Zkoušející jsou také jen lidé a lidé chybují. Student jim může být nesympatický, v noci se mohli špatně vyspat, a to vše ovlivní výslednou známku. Argument, že zkoušející vám může pomoci nebo vás navést na správnou cestu k odpovědi, hovoří opět pro písemné zkoušení. Copak máte o pomoc zájem? Potřebujete ji? Když vše umíte, proč se spoléhat na někoho jiného než na sebe?

Podstatné také je, jestli si otázky u ústní části „tahají“ studenti, nebo je vybírá zkoušející sám. Co když si učitel vybere jen určitá oblíbená témata, bazíruje na dokonalé znalosti detailů a nenechá vás mluvit o ničem jiném?

Jediným argumentem, který v mých očích vyrovnává písemné a ústní státnice, je to, že na oboje se musíte naučit všechno požadované. A když už to do hlavy skutečně dostanete, chcete ukázat, že umíte všechno, nebo že se vyznáte jen v jednom ze stovek témat?