Proč zachovala vaše katedra jako jediná na naší škole ústní státní zkoušky?

Nevěděl jsem, že jsme v tomto výjimeční. Pokud jsme odlišní od všech oborů, je to na zamyšlenou. Vůbec mě nenapadlo, že jsou ústní státnice něco neobvyklého a že bychom je mohli dělat jinak. Nehovořili jsme o této alternativě ani na žádné poradě s kolegy. Je pro mě ale logičtější, aby náš absolvent podal na závěr studia ústní výkon. Vyplývá to i z povahy práce psychologů. Naprostá většina z nich pak ve své profesi používá slovní vyjadřování, rétoriku, způsoby přesvědčování a argumentace. Ústní formu zkoušky tedy vidím jako přiměřenou uplatnění absolventa na trhu práce.

Mnoho zkoušek, které studenti při studiu skládají, je ale písemných. Nemají potom těžkosti s ústním vyjadřováním u státnic?

Většina zkoušek je opravdu písemná, netýká se to ale všech. Vím o jedné ústní zkoušce u profesora Macka a také já v jednom předmětu zkouším ústně. Písemné zkoušky mají výhodu v nezpochybnitelné férovosti vyhodnocení výsledků. K ústnímu vyjadřování jsou pak studenti vedeni systémem seminářů s relativně malými skupinami. Naše katedra se od některých jiných oborů odlišuje také takzvanými zážitkovými předměty – například v magisterském studiu psychologie jsou studenti neustále zapojováni do diskuzí a komunikovat musí. Jsou tedy k ústnímu výkonu připravováni nejen dílčími zkouškami, ale i formou výuky.

Zmínil jste, že písemné zkoušky se dají lépe korektně posoudit. Není tedy u státnic problém s hodnocením ústního výkonu studenta? Studenty navíc zkouší několik různých komisí, které mohou používat rozdílná měřítka.

To určitě problém je, ale nemůžeme s ním nic dělat. Při státnicích zasedají zpravidla tři různé komise. Často se proto v tomto období scházíme a probíráme určité případy, kde se objevilo něco nejednoznačného. Já sám vedu všechny členy státních závěrečných komisí k reflexi, proč například některá komise vyhodila ze dvanácti studentů čtyři a další nikoho. Mám tedy dobrý pocit, že o vyrovnanost měřítek pečujeme. Víc s tím ale nenaděláme.

Stává se, že si studenti stěžují na průběh závěrečné zkoušky nebo na získanou známku?

Velice výjimečně. Průměrně jednou za akademický rok se vyskytne stížnost, kterou se většinou zabývá proděkanka, děkan i já jako vedoucí katedry. Každý případ pak konzultuji s lidmi, kteří dotyčného zkoušeli.

Jakým způsobem se tyto stížnosti řeší? Pravděpodobně nemáte zvukový nebo obrazový záznam zkoušky. Jak lze tedy prokázat, že vše bylo korektní?

Hovoříme o zcela výjimečných případech. Vybavují se mi poslední dva z nich. Jedné stížnosti jsme s děkanem dali za pravdu, byla sestavena nová komise a postižená studentka složila výjimečně jakýsi „reparát“. Druhý případ byla stížnost proti způsobu zkoušení. V každé zkušební komisi ale musí sedět čtyři lidé, kteří dohlíží na dodržení všech pravidel. Shodou okolností jsem byl předsedou této komise já a mohl jsem zaručit, že průběh i forma zkoušení a kladení otázek byly zcela korektní. V takovém případě záleží na tom, zda vedení fakulty důvěřuje slovu předsedy komise a vedoucího katedry. V tomto případě tedy k dalšímu přezkoumání zkoušky nedošlo. Vždy se jedná o velice citlivé věci, protože skutečnost vidíme každý jinak.

Myslíte si, že forma zkoušky je vyhovující a studenti mají dostatečný čas k prokázání znalostí získaných za několik let studia?

Na to, že by byla zkouška krátká a nestihli bychom studentovy znalosti dostatečně prověřit, jsem nedostal žádnou stížnost. Před samotnou zkouškou mají studenti čas na přípravu vylosovaných otázek. Může se ale stát, že zkoušeného handicapuje tréma. V komisích se mu pak snažíme pomoci. Netrápíme ho, ani ho nedržíme u něčeho, na co si nemůže vzpomenout. Je zajímavé, že někdo je osobnostně naladěn tak, že se u ústní zkoušky prostě zasekne. Vybavuji si několik nadaných a šikovných studentů, kteří už v průběhu studia publikovali různé práce, ale nesložili státnice.

Bylo by tedy možné vyřešit takový případ použitím písemné formy zkoušky?

Za mého vedení katedry jsme to zatím nikdy neudělali. Tuto možnost slyším teď poprvé. Neuvažovali jsme o ní. Ale můžeme o podobných podnětech začít přemýšlet.

Psycholog musí studovat pět let

V Brně se psychologie nestuduje pouze na naší fakultě, ale i na Filozofické fakultě, kde má podobu pětiletého jednooborového studia. Myslíte si, že je vhodné rozdělit studium psychologie na bakalářské a navazující magisterské, když absolvent nižšího stupně nemůže pracovat jako psycholog?

Může ale psychologii využít ve svém povolání. Délka a forma studia je dána historicky. Naše fakulta studium od počátku rozdělila na dva cykly. Na filozofických fakultách ale setrvávaly řadu let modely pětiletého magisterského studia. Mí kolegové jezdí do různých výborů Evropské federace psychologických asociací, takže známe i současnou situaci ve většině zemí Evropské unie. Většinou se přiklonily k Bolognskému systému strukturování studia na dvě části. V případě psychologie to má své nevýhody. Aby se člověk mohl nazývat psychologem, opravdu potřebuje studovat pět let. Jsou tu ale i výhody. Student si po třech letech může vybrat jiné navazující studium.

Jednou z výhod Bolognského systému má být tedy možnost přejít po bakalářském studiu na jinou školu. Konkrétně olomoucká Univerzita Palackého ale do navazujícího magisterského studia psychologie nepřijímá studenty z dvouoborového bakalářského studia. Snažíte se nějak odstranit tuto bariéru?

Je to jejich rozhodnutí a jako takové ho respektuji. Nerozumím ale, pro koho je jejich magisterský program určen. My máme také navazující magisterskou jednooborovou prezenční psychologii, ale ze zákona se k nám může hlásit kdokoli. Každým rokem sem v červnových i zimních termínech vnikne někdo s jiným bakalářským oborem. Všichni tito studenti jsou však upozorněni, že se nemohou stát psychology.

Jako psycholog tedy může pracovat pouze ten, kdo studoval psychologii pět let a platí to i v případě, že bakalářské studium absolvoval dvouoborově?

Samozřejmě. Celá léta jsou absolventi z naší fakulty přijímáni do zdravotnických zařízení i do takzvané předatestační přípravy. Studenti s dvouoborovou bakalářskou psychologií nejsou většinou na trhu práce diskriminováni. Nepřijímali je pouze ve vězeňství, kde konzervativně trvali na pětileté jednooborové psychologii. Proto jsme i u nás prosadili jednooborový typ studia.

Před třemi roky vznikl také magisterský obor psychoterapeutická studia. Mohou absolventi tohoto oboru pracovat jako psychoterapeuti?

Ne, pouze získávají určitou výhodu na trhu práce. Někteří zaměstnavatelé k tomu přihlíží a absolventi se mohou uplatnit jako terapeuti. Pracovat mohou například v kontaktním centru pro drogově závislé. Psychoterapeutem se pak stává ten, kdo absolvuje několikaletý psychoterapeutický výcvik, získá teoretické znalosti, praxe a supervizi. V našich silách ale není zařadit čtyřletý výcvik do dvouletého magisterského studia. Psychoterapeutický výcvik umožňují v této republice tradičně komerční subjekty. Pronikli jsme mezi ně i my a výcvik nabízíme také.

Vedoucí Katedry psychologie Zbyněk Vybíral (autor: Tomáš Repka)

Při psychoterapeu­tických „pódiových show“ může jít o život

Co Vás na psychologii či psychoterapii nejvíc baví?

Psychoterapie byla u nás spíše okrajová záležitost. Rád bych dopomohl výzkumu v této oblasti. Předsevzal jsem si, že se pokusím vyjasnit rozdíl mezi psychoterapií uznávanou vědeckou komunitou a alternativními metodami, které za seriózní nepovažuji. V těchto rozdílech by se měla vyznat i veřejnost a potenciální klienti. Na alternativní scéně bohužel existuje více lidí, přístupů a internetových nabídek na podstoupení terapie než na scéně odborné.

Považujete tedy alternativní terapie za podvod?

Některé věci jsou podle mě jen podvodem a byznysem, kde jde jen o to, dostat od klientů peníze. Část alternativní scény tvoří ale určitě i lidé přesvědčení o tom, že se druhým dá pomáhat jinak než klasickou terapií. Vedou zájemce do minulých životů nebo je nechají vykřičet všechny smutky a emoce. Nehorázné je, že tito lidé často tvrdí, že stačí jedno sezení a že jsou rychlejší než odborní terapeuti. Často nemají vzdělání ani v psychologii, ani v psychoterapii či v sociální práci. Modelovým případem je třeba letecký mechanik, který se léčil na psychiatrii, setkal se s nějakým seminářem rodinných konstelací, došlo u něj k osvícení a nastoupil cestu alternativního léčitele.

O rodinných konstelacích jste se kriticky vyjadřoval i na svých webových stránkách. Věnujete se tomuto problému více?

Považuji je za okrajovou metodu mezi seriózní a neseriózní psychoterapií. Její riskantnost spočívá v tom, že vede účastníky velice rychle „do hloubky“ k hrozně citlivým, křehkým a hlubokým věcem. Jsem proti tomu, že se rodinné konstelace nabízejí v podobě jednodenních či dvoudenních seminářů. Schvaluji je pouze v případě, když jsou začleněny například do procesu skupinové psychoterapie, kde se s účastníky dále pracuje.

Zkoumáte i další alternativní metody? Vystupuji proti víkendovému předvádění psychoterapie. Říká se jim „pódiové show“. Jsou určené lidem, kteří přichází ochotně a trošku fascinovaně za velkým guru. Vystavují se tak ale určitému nebezpečí. Sám Bert Hellinger, zakladatel této metody, má na svém kontě smrt jedné účastnice v Německu. V její nelehké rozvodové situaci vzal na pódiu před auditoriem zástupce jejích dětí a dal je otci. Ona následně spáchala sebevraždu a v dopise na rozloučenou dávala vinu jemu. Hellinger soudní proces vyhrál, ale celá věc se velice medializovala. U nás se o těchto věcech tolik nemluví. A když vystupuji proti takzvané terapii pevným objetím Jiřiny Prekopové, lidé jsou zaskočeni. V našich oborech se totiž nekultivovala téměř žádná kritika.

Myslíte si, že absolventi naší fakulty nebudou alternativní terapie provozovat?

Snažíme se o to, aby si uvědomovali možná rizika. Několikrát za studium jim říkám, že je to pouze jejich volba. Nenesu zodpovědnost za to, co potom budou v psychologické a psychoterapeutické praxi dělat. Můžou psát hloupé články pro Cosmopolitan, můžou pracovat jako psychologové pro Blesk nebo se mohou věnovat seriózní profesionální psychologii, která ale často není tak atraktivní jako zviditelnění v médiích.

Napsal jste knihu Psychologie komunikace. Používáte své odborné znalosti komunikace u zkoušek, abyste například poznal, kteří studenti látku ovládají a kteří pouze tipují?

Díky svému teoretickému vzdělání se spíš snažím být ohleduplný a navodit takovou atmosféru, aby dokázali podávat v klidu kvalitní výkon. Určitě ale nejsem hodný tatínek, který studenty chrání a povzbuzuje. Mám zřejmě opačnou pověst. Snažím se o neutralitu, a když vidím trému nebo něco, čím by si student mohl sám ubližovat, je uklidnění situace otázkou jedné věty. Státní závěrečná zkouška není psychoterapeutická poradna. Před zkoušejícími jsou budoucí psychologové, kteří budou vystaveni velice obtížným situacím. Jednou budou pracovat s vrahy, drogově závislými nebo s rozvádějícími se manželi, kteří na sebe řvou a hádají se o dítě. Naši studenti musí u státnic něco vydržet.

doc. PhDr. Zbyněk Vybíral, Ph.D. (* 1961) vedoucí Katedry psychologie
* psycholog a psychoterapeut, autor několika odborných knih a několika desítek odborných článků o psychologii a psychoterapii
* vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (obory psychologie a čeština), absolvoval několik psychoterapeu­tických výcviků
* v roce 1990 založil a následně vedl časopis Konfrontace, do prosince 2010 byl editorem pokračovatelského časopisu Psychoterapie
* byl lektorem komunikačních kurzů i psychoterape­utického výcviku
* přednáší na Katedře psychologie, vede osm doktorských studentů
* kriticky se vyjadřuje ke zneužívání psychologie v médiích pro zábavu a k nevědeckým psychoterapeutickým metodám
* je ženatý, má dvě děti, dceru Sáru a syna Vendelína

Poznámky

Rodinné konstelace: metoda určená k rozboru vztahů člověka ke členům rodiny včetně těch nežijících; často aplikovaná tam, kde v sobě člověk nese trauma z minulosti, vinu za předky, trpí vlastní vinou apod. Vznikla výběrem a propojením postupů z jiných psychoterapeu­tických škol. Má nejen zastánce, ale i kritiky.

Terapie pevným objetím podle Jiřiny Prekopové: metoda, při níž matka drží dítě v náručí po nezvykle dlouhou dobu, například hodinu, ale i déle, a znemožňuje mu pohyb. Může na něm i ležet. Zastánci tvrdí, že držená osoba si nakonec prožije v objetí lásku. Aplikována je u autistických, ale i u zlobivých dětí nebo u dospělých partnerů. Má své přívržence i kritiky.

blog comments powered by Disqus