Není skinhead jako skinhead

Do rubriky Kultura napsala Dominika Dufková (Pondělí, 21. březen 2011)

Filmové obzory studentů rozšiřuje každou středu Filmový klub Studentské sekce Mezinárodního politologického ústavu. Šestnáctého března uvedli organizátoři promítání snímek Být skinheadem.

Kdo čekal, že ho švýcarsko-francouzsko-německý dokument z roku 2003 přivede mezi rasisty vyznávající hodnoty sociálního nacionalismu, byl nejspíš zklamán. Ve filmu na něj totiž čekal méně známý, ale o to zajímavější pohled na skinheadskou subkulturu, k jejímž začátkům patřili i skini tmavé pleti.

Režisér Daniel Schweizer se snaží ukázat skinheady jako skupinu rebelů, jež dohromady spojuje názor, který si na ně udělalo okolí. Mnohem zásadněji je ale rozděluje vzájemná nenávist a odlišné politické postoje.

Dokument v originále nazvaný Skinhead Attitude zpočátku popisuje šedesátá léta, kdy se z Jamajky po světě šíří hnutí lidí, kteří mají různou barvu pleti, ale podobný účes, pocházejí z dělnické třídy a poslouchajících hudební styl ska. Poklidnému vývoji je konec, jakmile zpěvák britské skupiny Skrewdriver Ian Stuart Donaldson začne na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let na svých koncertech veřejně prezentovat své neonacistické názory a založí organizaci s výmluvným názvem Blood and Honour. Některým výlučně bílým skinheadům se zalíbí pocit výjimečnosti plynoucí z falešné představy o nadřazenosti jejich rasy. Část do té doby politicky naprosto neutrální subkultury zaujímá extrémně pravicový postoj.

Skinheadi neztotožňující se s heilujícími fanatiky jsou donuceni postavit se na druhou stranu a dát najevo své antirasistické smýšlení. Netýká se to ale všech. Režiséra na jeho cestě do nedostatečně zmapovaného prostředí doprovází švýcarská skinheadka Karole, která samu sebe označuje za tradiční. To proto, že stejně jako její předchůdci z počátků hnutí a někteří současníci není skinheadkou kvůli svému politickému názoru. Nehlásí se zkrátka k extrémní pravici, ani k extrémní levici.

Kromě sestřihu ji ke skupině poutá snad jen oblíbená hudba. Ani ta už ale pro jejich kulturu není jednotná. Daniel Schweizer si na pozadí dokumentu všímá i toho, kde si potřeba sdělit odlišný názor vyžádala vytvoření nového hudebního žánru.

Snímek dává jednotlivým odnožím skinů prostor k vyjádření vlastních důvodů, proč jsou součástí subkultury. Režisér jednoznačně zvýhodňuje skupiny, které odmítají rasismus. Není se ale čemu divit, když se člověk zaposlouchá do výpovědí blonďatých skinheadek mluvících o vymírání bílé rasy a nenávisti k muslimům.

Členové levicových skupin vypráví o tom, že jejich snem není drahé auto nebo život, jaký vede zbytek kapitalistické společnosti. V porovnání s extremistickými hesly typu „smrt antirasistům“ nebo přiznáním „chtěl bych je všechny zabít“ zní kritika levicových skinheadů rozumně a mírumilovně.

Navíc toho proti skinheadům jako celku bylo řečeno dost, tak proč nyní trochu nepodpořit ty, kteří se nevyžívají v kopání do lidí jiné barvy pleti a malování hákových křížů. Film velmi obohatí jednostranné představy, které o skinech pomohla utvořit média.

Termíny dalších promítání filmového klubu najdete také na www.casopishalas.cz/akce-na-fss/.