Mluvme, jak nám zobák narost

Do rubriky Kultura napsala Dominika Dufková (Úterý, 22. březen 2011)

Uplynulý měsíc strávený v zahraničí jsem se usilovně snažila zužitkovat své chabé znalosti angličtiny. Slyšela jsem ji občas i ráda, když uvážím, že zdaleka ne všichni tímto – pro mě ve chvílích nouze srozumitelným – jazykem vládli. Obecně tedy proti třetímu nejpoužívanějšímu světovému jazyku nechovám nenávist. Vadí mi ale, když jím někdo hyzdí mou mateřštinu.

Opravdu mě hodně popuzuje, když někomu z mého okolí naskočí v mysli dřív anglický výraz než český. Stěží tedy odpouštím i příteli, když mě do telefonu poprosí save me a pak se omlouvá, že je zvyklý z Prahy, kde tak mluví každý. Kéž by jenom v Praze. Co bych v Brně dala za hantec, ale i tady je to samé čekni to a olajkuj. Vytáčí mě zkratky používané na chatech a nenávidím se za to, že nedokážu slovo chat nahradit českým protějškem.

Pár anglických výrazů se mi podařilo nasbírat i na přednášce. Dozvěděli jsme se tam, které vlivy působí na média obecně a které na nižším levelu. Kromě toho jsme byli také poučeni, že je zbytečné používat tříslabičné slovo „lomítko“, když můžu říct jednoduše slash.

Anglicismy mě obtěžují natolik, že mi dokážou zkazit i návštěvu kavárny. Chci si totiž dát tvarohový dort a místo toho dostanu cheesecake. Rozdíl mezi nimi? Cheesecake je podstatně dražší, ale je to přece cizí jídlo a za to se platí.

Nevím, jestli se mnou tento názor bude někdo sdílet, ale považuji za zbytečné, aby mezi sebou anglicky mluvili lidé české národnosti. Buď se poučte a nechte si to na dovolenou, nebo si odplivněte se slovy what the f**k is this a přejděte k dalšímu článku.