Don't worry, be happy

Do rubriky Kultura napsala Dominika Dufková (Úterý, 5. duben 2011)

Jednou za čas kulturní dění na fakultě musí jít stranou. A muselo i koncem března, když Brno navštívil Bobby McFerrin.

Naštěstí počítal s tím, že třicátého března studenti Fakulty sociálních studií kvůli Slam poetry nemohou, a vystoupil pro nás už den předtím.

Sportovní hala ve Vodově ulici se natěšeným publikem začala plnit už po šesté hodině odpolední. Po stanoveném začátku v sedm hodin se však stále ještě courala spousta lidí. Že by vysokoškoláci zvyklí z přednášek?

Po akademické čtvrthodince se na pódiu konečně objevil Bobby, chlapík s prošedivělými vousy a dredy, jehož věk se nedávno přehoupl na jednašedesát. Po celé vystoupení mu hudební nástroje nahrazovalo jeho tělo a hlas.

Abych dokreslila neuvěřitelnost jeho počínání: pouštím sestřičce, která na koncertě nebyla, jednu McFerrinovu písničku. „A který je Bobby McFerrin, ten, co zpívá, nebo ten co vydává ty zvuky?“ ptá se.

Za vrchol večera osobně považuju lidi z publika, kteří se dobrovolně dostavili na pódium a vystřihli si s Bobbym duet nebo jeho zpěv doprovodili tancem. Mají můj obdiv. A přitom to chvíli vypadalo, že jeho výzva, ať se někdo přihlásí, dopadne stejně jako ve škole – ticho a předstírání nepřítomnosti.

Z výborného koncertu jsme si chtěli odvézt něco na památku. „Kolik stojí to DVD?“ ptá se taťulda prodávající Slovenky. „Päťsto eur,“ vyhrkla. Taťkův vyděšený výraz ji rychle upozornil na přeřeknutí. „Ale zkoušejte to dál, třeba někoho nachytáte,“ radil taťka při odchodu prodavačce.