Slammer Ondřej Macl: Skutečné umění nemůže vznikat nahodile

Do rubriky Kultura napsala Dominika Dufková (Úterý, 5. duben 2011)

Diváci, kteří přihlíželi některému z jeho vystoupení, ví, že dokáže rozesmát. Zdaleka ne jenom snaha pobavit je ale důvodem, proč se úspěšný slammer Ondřej Macl věnuje poezii.

Na loňské Slam poetry na naší fakultě si Ondra připsal páté vítězství v řadě slammerských soutěží. Předcházelo mu mimo jiné první místo v celostátním finále Slam poetry v Brně 2009, kde se ve svých devatenácti letech stal nejmladším výhercem. A ani pět vítězství ještě nestačilo, další dvě totiž následovala v Košicích na hiphopovém festivale Use the city a v Hradci Králové na Open air festivalu. Přestože loni zazářil, letos už se mezi soutěžícími neobjevil.

„Chci se pořádně věnovat klasické poezii,“ vysvětluje Ondra, proč na slam zanevřel. „Když jsem měl třeba dva slamy týdně, nezbyl mi prakticky čas na nic jiného. Skutečné umění ale nemůže vznikat jen takhle nahodile,“ dodává.

Slam je podle jeho slov určený davu, který se chce bavit. Tímto jeho účelem a dvakrát třemi minutami se mladý básník cítil příliš omezený. „Chci si dělat věci po svém. V červnu jsem si vyhlásil pět let ústraní, kdy nemám potřebu něco vydávat nebo performovat, ale jde mi především o svůj rozvoj, vzdělávání se a budování osobní integrity,“ říká jednadvacetiletý student žurnalistiky kombinované se sociální prací a sociální politikou.

Slam poetry mu svým způsobem nahradila dramatický kroužek, se kterým se musel v osmnácti rozloučit. „Přišlo mi to jako zajímavá alternativa suchých čtení nad čajem a možnost, jak skloubit autorské psaní s hraním připomínajícím to na divadelních prknech,“ srovnává.

Každému výstupu v soutěži předcházela příprava. „Rád jsem si třeba dělával šílené generálky v podvečer na jedné skládce za barákem, kde mi coby diváci sloužily krom chvějících se květin i znavené hlavy za okny okolo jezdících vlaků,“ vykresluje Ondra obraz ze svého života, který ale působí, jako by přesto snad pocházel z trochu dekadentní básně.

Poezie se zdá být vyšším smyslem života, když o ní někdo mluví tak jako loňský vítěz fakultního slamu, který se jí věnuje už od šesti let. „Nepíšu ji, ona píše mě. Není to tedy koníček, ale povolání. Sdílím názor, že básník nemusí vydat za život jedinou sbírku. Důležitější je autenticita jeho vlastního příběhu. Vybral jsem si poezii proto, že na rozdíl od technologicky podmíněných médií, jako je film či fotka, má co říkat v horizontu tisíciletí,“ hledá důvod, proč poezii postavil na žebříčku svých zájmů nejvýš.

Kdo by za Ondrovým skládáním básní hledal snahu zaujmout své okolí či dokonce upoutat pozornost dívek, plete se. „Básněmi rád skláním poklonu mrtvým, ale podle mě nesmrtelným velikánům. Pro živé blízké skládám raději písničky. Kdo vchází do mého nitra, vchází i do mého díla. Nebo přinejmenším do deníku,“ svěřuje se mladík, kterého rozhodně nelze zařadit do kategorie obyčejných kluků. Už proto, že momentálně je jeho velkým snem napsat operní libreto.