Ze všeho nejdřív bylo publiku představeno Malé divadlo kjógenu a kjógen jako samostatný divadelní žánr se všemi pro něj typickými rysy. Dozvěděli jsme se, že kjógeny jsou krátké frašky uváděné od 14. století před hrami vážného japonského divadla nó, dnes již ale patří k tradičním žánrům. Tyto úsměvné jednoduché příběhy měly v minulosti za úkol připravit diváka a probudit v něm pozornost pro následující vážnější kus. Postupem staletí se z kjógenu stal žánr respektovaný srovnatelně s vážným divadlem nó. Přestal být pokládán za žánr postavený na improvizaci a vynikal propracovanou hereckou technikou.
Tradiční divadlo kjógenu se hraje na jevišti z leštěného cypřiše, které bylo na fakultě zastoupeno linoleem, v tradičním japonském odění a speciálních „ponožkách“ tabi. Herci pro pohyb po jevišti využívají čtvercového prostoru a zdá se, že každý klouzavý krok je přesně propočítán. V úvodní přednášce jsme se dozvěděli, že „kjógen je využitím teorie znaku v praxi“, obyčejné věci jako například vějíře zde fungují jako zástupné modely celé řady předmětů – zbraní, nádob, dveří. Divadlo je typické pomalejším tempem, pramenícím z trochu jiného stylu herectví, a prkennou klouzavou chůzí zvanou suriaši. Tyto významné identifikační složky kjógenu jsou zdrojem velkého humoru – zvláště pak pro české publikum, jež není na tyto pohybové a metaforické frašky zvyklé. Výrazným prvkem kjógenu je také hlasový projev. Ten je svou silou a rytmem zcela jiný než u běžného divadla. V japonském hereckém umění se občas více než trochu křičí a práce s hlasem je mnohem výraznější a fyzicky náročnější. Řeč se proměňuje s intonacemi, délkami, pomalejším nebo rychlejším tempem, specifické místo ve fraškách zaujímá také hlasové vyjádření smíchu nebo pláče a samozřejmě i originální imitace zvuků.
Na fakultě jsme měli možnost zhlédnout hned dvě kjógenové frašky a vysledovat tak v přednášce zmiňované rysy a herecké techniky. V obou hrách s jednoduchým dějem vystupovala trojice herců (celkem se tedy na jevišti vystřídalo šest protagonistů) a bylo to právě jejich svébytné herectví tolik typické pro kjógen, které nutilo publikum k neustálému smíchu i samovolnému usmívání.
První kus s názvem Papouškování byl konverzační fraškou, v níž pán zatouží vypít soudek svého předobrého saké s někým, kdo je toho hoden a pošle proto svého sluhu Tarókadžu, aby takovéhoto hosta našel a přivedl. Když pak Tarókadža přijde se zcela neznámým člověkem, je pán zpočátku v rozpacích, ale nakonec k jeho přítomnosti svoluje a snaží se na neznámého udělat dojem. Problém přichází, jak je pro kjógeny typické, v postavě sluhy Tarókadži, který v momentě, kdy chce pán využít jeho služeb a žádá jej o nalévání vína, začíná veškeré pánovy žádosti, později důtky, hněv a násilí „papouškovat“ a přenášet na neznámého hosta. Čímž vzniká absurdní zápletka celé frašky.
Ve druhé frašce s názvem Připoutaný k tyči se setkáváme s typově velmi podobnými postavami. U kjógenu můžeme asi hovořit o určité typizaci postav a vytváření archetypů. Dva prohnaní sluhové (Tarókadža a Džirókadža) jsou zde svým pánem podezříváni z toho, že mu kradou jeho lahodné saké. Aby zamezil dalším loupežím, rozhodne se v době své nepřítomnosti v domě oba sluhy spoutat v přesvědčení, že jeden svázán, druhý připoután k bojové tyči, nebudou schopni mu vína upíjet. Vynalézavost a prohnanost sluhů ovšem nezná mezí a pán (podle opilého Tarókadži a Džirókadži zhmotnělý duch uvězněný v sudu s vínem) jim za jejich provinění dá co proto. Kus Připoutaný k tyči byl již před začátkem představení označen za hru se zpěvy a tanci (tradičními japonskými) a diváci si je také mohli náležitě vychutnat z úst a pohybového ústrojí ovíněných a svázaných sluhů.
Jak se nakonec ukázalo, Malé divadlo kjógenu svými vtipnými výstupy z úplně neznámého prostředí připoutalo nejen herce k tyči, ale také diváky k sedačkám a ke kjógenu samotnému a posunulo tak naše představy o divadelním umění zase o kousek dál.
Upozornění na další divadelní představení a jiné kulturní události hledejte na www.casopishalas.cz/akce-na-fss/.
Fotogalerie
