S Tocquevillem v ulicích

Do rubriky Okénka napsal Roman Vido (Úterý, 13. březen 2012)

Nedávný Týden neklidu podnítil na stránkách MF Dnes krátkou výměnu názorů několika akademiků z naší fakulty. Stanislav Balík s Jiřím Hanušem z Filozofické fakulty mírnili gejzír vypjatých emocí a odrazovali od užívání černobílé optiky při pohledu na aktuální střety nad plánovanou reformou vysokých škol, jež proti sobě staví „špinavou“ politiku a „čistou“ občanskou společnost. Ondřej Císař a Kateřina Vráblíková „neklidné“ projevy naopak hájili, přičemž se odvolávali právě na občanskou společnost jako na vítaný korektiv závažných selhání stávajícího politického systému. Tuto drobnou polemiku můžeme vnímat jako odraz hlubšího rozkolu v chápání toho, co to vlastně občanská společnost je a jakou úlohu má v prostředí liberálních demokracií plnit.

Stanoviska obou stran vyjadřují v kostce dva základní pohledy. Na jedné straně (Císař a Vráblíková) stojí „tocquevillovská“ občanská společnost jako potenciální nástroj demokratické obnovy, síla, jež může přispět k nápravě deficitů oficiální politické moci. Na straně druhé (Balík a Hanuš) figuruje občanská společnost jako utopická představa společenství „čistých a spravedlivých“, ztělesňující alternativu k morálně zkaženému systému opírajícímu se o politické strany. Ptát se, kteráže to občanská společnost v Týdnu neklidu pochodovala ulicemi českých měst a debatovala v řadě akademických i neakademických prostor, nedává příliš smyslu. Je totiž zjevné, že přítomny byly obě dvě. Pak ovšem záleží jen na nás, které z nich budeme chtít přisoudit vyšší důležitost.

Jedním z klíčových témat, které se v debatách o občanské společnosti vynořuje, je problém důvěry. Občanské iniciativy v nich reprezentují „pozitivně deviantní“ ostrůvky vzájemnosti a dialogu uprostřed neosobních a monologických politicko-administrativních struktur, budících nedůvěru. Domnívám se, že právě nedůvěra sehrává v řadě současných politických střetů – Týden neklidu nevyjímaje – hlavní roli. Jedná se přitom o nedůvěru vzájemnou. Vládnoucí politikové nedůvěřují protestujícím, když je podezírají ze snahy hájit své čistě partikulární zájmy, nebo z propůjčování se zájmům politické konkurence. Protestující veřejnost pro změnu nedůvěřuje politikům, když v jejich „reformních“ snahách vidí špatně skrývané pokusy o kolonizaci akademického světa spřízněnými ekonomickými subjekty. Ve výsledku pak sledujeme polarizované bloky, mezi kterými je velmi obtížné vést skutečný dialog, jenž by mířil ke klidu zbraní – přestože k němu v médiích obě strany pravidelně vyzývají.

Blahodárnost občanské společnosti funguje v atmosféře nedůvěry jen obtížně. Proto platí, že dokud na ni budou volení zástupci hledět skrz prsty jako na srocení nekonstruktivních křiklounů a občanští aktivisté v ní naopak budou vidět jediný a spásonosný prostředek pro nastolení „skutečné demokracie“, věci se sotva někam pohnou. Budeme jen svědky dalších a dalších pouličních akcí, na jejichž konci vždy zazní pohrdlivá slova o neomarxistických revolucionářích a u popelnic skončí transparenty posílající prohnilý „Systém“ do horoucích pekel.