Ne, teď ne... Až jindy? | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Ne, teď ne… Až jindy?

Do rubriky Okénka napsal Roman Vido (Neděle,  8. duben 2012)

Posledně jsem na tomto místě psal o Týdnu neklidu a problému důvěry. Svou úvahu jsem zakončil – jak už to tak chodívá v publicistickém komentáři – obecným apelem. Výzvou k překonání nedůvěry mezi oběma stranami pojednávaného sporu. No jo, ono se to vyzývá – řekne si čtenář. Ale jak a kde s tím začít?

O tom, že důvěra je tím, oč zde primárně běží, svědčí jedna z nejožehavějších otázek debat o plánované reformě – otázka přesunu rozhodovacích pravomocí z akademických senátů na rady vysokých škol. Hlavní námitka odpůrců této změny spočívá v obavě z omezení akademických svobod a ztráty autonomie vysokých škol vyvěrající z nedůvěry k úrovni české politické kultury. Nejsme v civilizované západní Evropě, prohlašují kritikové, ale v zemi Janoušků, Řebíčků, Drobilů či Synerů. Připusťme, že tento argument má – zvláště ve světle aktuálních dní – své opodstatnění. Veřejný obraz českých politiků skutečně nevyvolává dojem party zodpovědných a čestných lidí, se kterými bychom šli i „koně krást“. Spíše než jako na hosty, které rádi pozveme do prostor našeho domova, na ně pohlížíme jako na neblahé Jezinky z pohádky o Smolíčkovi.

Na první pohled racionální postoj ovšem přináší jistá úskalí. Vyvolává totiž nutně otázku, kdy dozraje čas na to vpustit politiky do akademického hájemství, aniž bychom se museli bát jejich nekalých rejdů. Ani po více než dvou dekádách od Listopadu ještě zjevně nenastala ta správná chvíle. Pořád je potřeba na ně hledět s krajní podezřívavostí a držet si od nich patřičný odstup. Politikové v našich hlavách stále vystupují jako „oni“, proti nimž stojíme „my“ – občané, akademici, studenti. Není ale potom příliš jasné, kdy a proč by měl nastat onen průlom, po němž se zmíněná ostrá hranice rozpustí. Do mysli se vkrádá otázka: co se musí stát, abychom (si) mohli věřit?

Zaručený recept samozřejmě neexistuje. Budeme-li ale vycházet z běžného života, můžeme dospět k poznání, že cesta k prolomení vzájemné nedůvěry mnohdy začíná v okamžiku, kdy jsme schopni vystoupit ze začarovaného kruhu podezíravosti a důvěru druhému jednoduše dát. Coby gesto a výzvu k závazku. Zní to jistě naivně, ale v principu není účinnější cesty. Kladením paralel hrozí nebezpečí opomenutí důležitých rozdílů mezi srovnávanými skutečnostmi. Na druhou stranu může leccos důležitého odhalit. Povedeme-li ji proto mezi vztahem občanů k politikům a rodičů k dětem, budeme moci nahlédnout, že neúměrně prodlužovaná úzkostlivost prvých vůči druhým jen sotva kdy zrodí důvěryhodné partnerské pouto.

Idealisticky znějící slova z předchozích řádků nemají být výzvou k rezignaci na obezřetnost. Nemusíme hned Jezinkám nechávat klíč pod rohožkou našeho bytu. Bohatě stačí, pokud nebudeme ztrácet ze zřetele známé rčení „důvěřuj, ale prověřuj“. Třeba už teď, ne až na svatého Dyndy.

blog comments powered by Disqus