K otázkám legitimity senátního vládnutí

Do rubriky Okénka napsal Jitka Sklenářová (Neděle, 29. duben 2012)

Druhý politologický Barcamp obohatil své účastníky – kromě jiného – také přednáškou a zamyšlením Davida Kopeckého nad legitimitou fakultních senátů v naší republice. Není výjimkou, že v těchto kontrolních orgánech (jak je někteří familiárně označují) zasedají tací, jejichž voliči by se dali spočítat na prstech jedné ruky a dvou noh. Měli by členové akademické obce s tak slabými mandáty hrát roli v rozhodování o rozpočtu či volbě děkana (zmíním-li ty nejpopularizovanější ze všech činností senátů)? Volební účast zkrátka není vysoká. Čím to je?

My, co spolu chodíme (na zasedání) – tedy Studentská komora – si myslíme, že na vině je především nedostatek informací cirkulujících na fakultní půdě. O studentech, kteří do školy nepáchnou, jak je týden (či jejich studium) dlouhý a jde jim jen o “papíry na hlavu”, bylo napsáno dost. Právě těm se ale dá nevědomost či nezájem o fakultní dění když už ne odpustit, tak alespoň tolerovat. Akademici, to je jiný případ, pomyslel by si leckdo. Nicméně se zdá, že o činnosti senátu toho až tak moc nevědí. Číst zápisy z jednotlivých zasedání je pro papírováním zahlcené jedince nepřijatelné nejen s ohledem na jejich duševní zdraví. Jiných možností, jak se něco dozvědět o práci senátu, není mnoho. Přesto existují – tedy zatím.

Podle volebního a jednacího řádu například předseda “nejméně jedenkrát za rok seznamuje akademickou obec fakulty s činností senátu”. Většina zástupců Komory akademických pracovníků se ale na posledním zasedání shodla, že to není potřeba; není co řešit. Plánované změny v jednacím řádu by měly komunikaci senátu s veřejností ještě více omezit (diskutovalo se o zrušení nástěnky i povinnosti vyvěšovat zápisy). Přitom pokud členové akademické obce vědí, co se projednává, mohou zabránit prosazení chybných návrhů, včas se dovídat o vnitřních předpisech fakulty a iniciovat jejich úpravy.

Studentská komora se o popularizaci projednávaných záležitostí snaží od začátku svého působení. Vedení nám vychází vstříc a dokumenty ke schválení zasílá s dvoutýdenním předstihem, abychom je stihli zveřejnit a prodiskutovat s těmi, kdo projeví zájem. Na zasedání také pravidelně zveme veřejnost prostřednictvím facebookových eventů.

Proč ale senát jako celek nejenže nevyužívá dostupných prostředků pro komunikaci s veřejností, ba dokonce se jí brání? Dává se tak do pohybu spirála mlčení, která nás nesmí od zájmu o fakultní záležitosti odradit. Má však vůbec smysl zabývat se legitimitou senátů scházejících se v půl deváté ráno, kdy veřejný dohled ještě tvrdě spí?