Naučme se spolupracovat!

Do rubriky Téma čísla napsala Nikola Krejčířová (Neděle, 16. listopad 2008)

Ať už chceme nebo nechceme, v našem životě často nastanou chvíle, kdy je nutné spolupracovat s jinými lidmi. Někdy ta spolupráce nemusí být ideální a navíc ji skoro vždy bude někdo hodnotit. Týmový duch. Vždyť to je to, co dnes v „dospělém“ světě požadují. Tak proč se tomu nenaučit už ve škole?

Ačkoliv studujeme sociální fakultu, někdy se nám může zdát, že studium je spíš o knihách než o lidech. Zvlášť v prvních semestrech studia, když sedíme v přeplněných posluchárnách a neznáme ani studenty, ani učitele, si možná připadáme tak trochu sami. Na některých oborech mají štěstí a brzy se na interaktivních seminářích se spolužáky seznámí při společných projektech, jinde o týmovou práci nezavadí za celé studium. Ani bych se nedivila, kdyby pro čerstvého absolventa bylo velkým překvapením, že se najednou musí v novém zaměstnání s kdekým domluvit, prosadit svůj názor před ostatními, nebo se naopak druhému přizpůsobit.

Za sebe můžu říct, že kdybych nebyla během studia přinucená alespoň trochu spolupracovat s někým dalším, asi bych na fakultě dodnes nikoho neznala. Absolvovala jsem několik předmětů, kde jsme jako tým s několika spolužáky museli připravit referát, společně napsat recenzi na knihu nebo provést výzkum a napsat o něm společně rozsáhlou seminární práci. Když to jde i na povinných předmětech, kam chodí více než sto studentů, proč by se to nemohlo rozšířit do dalších kurzů?

Jistě, pochybovači mohou namítat, že někteří studenti budou pilně pracovat a jiní se s nimi jen „svezou“. A hodnocení získají i nepoctivci. Je jasné, že flákači jsou všude. Na druhou stranu týmová spolupráce je i o tom umět si spravedlivě rozdělit úkoly a nenechat ty druhé parazitovat na vlastním výkonu. Kromě toho společná práce několika studentů nemusí být a často ani nebývá jediným výstupem z kurzu. Objektivita hodnocení tedy rozhodně není ohrožená. Tak kde je problém? Že by se učitelům nechtělo přidělávat si další práci navíc? Nebo že by snad chyběli dostatečně zapálení studenti? Pravda bude jako vždy někde uprostřed. Zatímco v zahraničí už na středních školách při hodině mluví nejen učitelé, ale i studenti, tady u nás jsme pořád ještě zvyklí mlčenlivě poslouchat výklad. A co by ne, vzdělání máme zadarmo a nějaká aktivita navíc s námi ani nehne. Jinde si za školy platí těžké peníze, a proto se také snaží „vyždímat“ z nich co nejvíce vědomostí a dovedností. Proč to tak nezkusit i u nás? Jsem jedině pro. Co se ve škole naučíš, v práci a v životě jako když najdeš.

Vůbec se nebojím toho, že by snad intenzivnější spolupráce mezi studenty vedla k ohrožení individualismu, kterého je všude okolo beztak dost. Dělat nějakou práci společně přece neznamená potlačit vlastní individualitu, ale naopak možnost ji prosadit. Příležitostí, při nichž se naučíme spoléhat jen na sebe, bylo, je a bude mnoho – viz zmíněné přijímačky, zkoušky, státnice… Ale kolik má vysokoškolák možností uvědomit si, že někdy jsme zodpovědní za práci, na které se podíleli i druzí? A nakonec jeden souhlas: společného debatování je na naší škole opravdu také málo.