Jednoho únorového večera, krátce po mém příjezdu, se s kamarádkou Helenou vypravujeme do centra města. Helena studuje v Granadě už dva roky a za tu dobu stačila pochytit leccos z místního životního stylu. Sestupujeme křivolakými uličkami původně arabské čtvrti Albaicín. Mezi domy tu a tam vykukuje proslulá Alhambra, středověký komplex paláců zařazený do dědictví UNESCO, lákající návštěvníky z odlehlých končin.

My však míříme k místnímu supermarketu. Na náměstíčku poblíž obchodu čeká skupinka lidí a další přicházejí. Psi všech ras a velikostí se nám motají pod nohami. Lidé hovoří tu španělsky, tu anglicky a dlouhou chvíli si krátí popíjením piva a balením cigaret.

Granada žije hlavně na ulici

Zatímco čekáme, dá se s námi do řeči jeden postarší Němec. „Bydlím tam nahoře v jeskyni,“ vysvětluje lámanou španělštinou. Neuvědomuje si, že jsme se seznámili již předchozího dne, když jsme do jedné z obydlených jeskyň šly spolu s Helenou navštívit jejího kamaráda. Na okraji města na strmém svahu se nachází hned několik desítek takových obydlí. Některá mají předzahrádku, jiná terasu nebo solární panely pro ohřev vody. Původně sloužila granadské romské populaci.

Dnes však jeskyně obývá velmi různorodá skupina lidí. Alternativci, kterým nevyhovuje mainstreamový styl života, nebo imigranti živící se prodejem drog před místními bary.

Avokáda, banány, papáje míří do koše, protože nevyhovují estetickým požadavkům zákazníků. (autor: Kristina Kolosová)

Z druhé strany náměstí se k nám blíží Pablo. Potkali jsme se minulý čtvrtek na veganském obědě v jednom z granadských squatů. Ptá se mě, zda dorazím i tento týden. Odpovím po pravdě, že nevím. Mám ve čtvrtek první test z environmentální ekologie. Profesor se tváří, že bere výuku celkem vážně a říká, ať od něj nečekáme nic zadarmo.

Věci se mezitím dávají do pohybu. Z obchodu vychází zřízenec a tlačí před sebou zelenou popelnici. Naše skupina se přesouvá. Dva vyndávají potraviny z popelnice a ostatní je rovnají do připravených krabic. Když je vše hotovo, někdo zavelí a začneme si jídlo rozebírat. Odcházíme s plnou taškou banánů, avokád, rajčat a s platem vajec.

Vracíme se jinudy, Helena mi chce ukázat zajímavé místo. Na náměstí Huerto de Carlos je živo. Někteří jen popíjejí, jiní zpívají či hrají na kytaru. Sedneme si na lavičku a pozorujeme, jak lidé tančí a točí obručemi. „Tady tě naučí i žonglovat, když budeš chtít,“ oznamuje mi Helena. Nezdržíme se dlouho, přeci jen je únor a k večeru se vždy notně ochladí.

Některé jeskyně mají předzahrádku, jiné zastřešenou terasu. Jeskyně naší kamarádky má obojí. (autor: Kristina Kolosová)

U Heleny doma už nás čeká čerstvě uvařený kuskus od jejího marockého spolubydlícího. Co se týče teploty, moc jsme si nepomohly. Sedíme u stolu ve svetru a bundě, z kuskusu stoupá pára. Vevnitř je teď asi jen deset stupňů. Většina granadských obydlí postrádá topení a Helenin byt není výjimkou. Všichni u stolu mne však ujišťují, že to nejhorší už máme za sebou, již brzy se má oteplit.

Guiris ničemu nerozumí

Helena se mě ptá na mé první zážitky z výuky. Stěžuji si, že mám všechny předměty čtyřikrát týdně a na většině se zapisuje docházka. Připadám si, jako bych se vrátila znovu na gymnázium. Podobenství se střední školou se však vytrácí, jakmile navštívím fakultní kavárnu. Studenti tu mezi přednáškami popíjejí víno či pivo. Univerzitním patiem se nezřídka line vůně marihuany. „Ty piješ kafe a někdo kouří trávu, co na tom?“ reaguje spolužák na mé pobouření ohledně konzumace drogy na akademické půdě.

„Zítra nebudou přednášky, zase je studentská stávka. Tady se stávkuje nejmíň třikrát ročně,“ přerušuje tok mých myšlenek Helena. Místo na kutě tedy vyrážíme do nedalekého reggae klubu. Zastavujeme před dveřmi, ale nevcházíme dovnitř. Musíme počkat, v granadských klubech začíná být živo až ve tři hodiny ráno. Na ulici se krom nás klepe zimou ještě hrstka lidí. Pijeme spolu s ostatními pivo z litrové lahve a povídáme si.

Skupina Španělů stojících opodál si na nás ukazuje, je jasné, že se o nás baví. Znovu slyším tak často opakované slovo „guiri“, pejorativní označení pro cizince, synonymum pro „světlé“ studenty Erasmu, kteří si do Španělska přijíždějí jen užívat, všechno jim prochází a nerozumí problémům místních lidí. I proto je docela těžké se mezi Španěly integrovat. S předsudky se tu obě setkáváme na každém rohu.

Na strmé stráni na okraji Granady bydlí v jeskyních rozmanitá skupina lidí. (autor: Kristina Kolosová)

Vlním se do rytmu reggae a přemítám nad dosavadními granadskými zážitky. Je jich hodně. Každý den nové objevy a jiné perspektivy. S napětím čekám, co přinese zítřek a nevím co dřív. V brzké době plánuji návštěvu místního potravinového družstva.

Členové společně vlastní zahradu a pěstují svou vlastní zeleninu. „Jsou to hippíci a aktivisti v jednom, budou se ti líbit,“ komentuje můj záměr spolužák. Tančím a odmítám jednoho Senegalce za druhým. Tu si znovu vzpomenu na slova svého brněnského kamaráda: „Hlavně se tam prosím tě nezblázni!“

blog comments powered by Disqus